Skip to content

Aifsaath: Emancipace mužů tarnen

Aifsaath: Emancipace mužů tarnen published on

Esej sepsala Aife von Aifestán

Jednou z nejpopletenějších kapitol historie tarnen je ta, v které se vypráví o zradě pavoučího elfa Savila, jenž vládkyni Mor Garu krutě zradil a království Hvězdy po dlouhá léta okupoval. Jenže věci nebývají takové, jaké se na první pohled zdají. Jak už mnoho moudrých pánů prohlásilo, historii píší vítězové a ti si rozhodně nebrali žádné servítky a nešetřili památky zesnulého Savila. Nakydali na něj cizího hnoje, co jenom mohli a co nemohli, to si přimysleli a co nepřimysleli, to vybujelo v bohatém trsu konspiračních teorií.

Jenže tady nejsme v magické věži a ctihodná panna Nimoe nám nepodává překroucený výklad dějin. Ne, drazí přátelé, my se dozvíme pravdu. Očistíme památku zavražděného mučedníka! A především, objevíme jeho nepřekonatelné dílo, které se zlotřilá vláda žen tarnen pokoušela zničit – leč marně. Považujme tedy za naši povinnost pozvednout jeho velkolepý odkaz a dovést jeho myšlenky k zdárnému naplnění.

Začněme mýty. Není pravdou, že by Savil kdy usiloval o krutovládu nad Arkabanovou Hvězdou. Zmíněný Vidlákov nacházející se na povrchu mu byl docela lhostejný. Také zkazky o osudovosti jeho střetu s Temným se nezakládají na spolehlivě doložených faktech; domnívám se, že jde dokonce o pouhý výmysl jistých dvou kronikářek, jejichž jména zde pro jistotu neuvádím. Z dochovaných zápisků Savilova věrného souputníka víme, že střet s mágem Dalamarem se odehrál čistě v rovině ideologické. Protože oba byli horké hlavy, začali si v hádce nadávat do černých zadků a bílých kebulí a do slizkých draků. Desinterpretace jejich slov způsobila onen nešťastný historiografický omyl, který je po celá staletí omílán dokola. Zatímco Dalamar, ona ohavná zrůda, vyšel z onoho střetnutí jako očištěný, jako vítěz, Savil o takovém štěstí mluvit nemohl. Ztratil čest, ztratil přátele, ztratil svého milovného učedníka Taranise a především ztratil život. Poslední uvedené bylo však jen nepatrným zrnkem Savilova strádání, které si vytrpěl. To vše ale Savil považoval za malou cenu za realizaci své velké myšlenky.

Nyní se dostáváme k samotnému základu této eseje: velkoleposti Savilova ducha.

Jak víme, Savil opustil Ladonii z důvodu jistého poslání v Shaekannaris. Málokdo však zná pravý účel té cesty. Když se ale prozkoumáme události z doby jeho působení v podzemí, nutně dojdeme k závěru, že Savil zde nehrál úlohu špiona Dvanácti, nýbrž plnil poslání zcela jiné.

Když mladý, sotva pětisetletý Sarch sestoupil do Shaekannaris, byl zprvu okouzlen krásami zdejší takzvané civilizace. Musíme přiznat, že jeho pozornost upoutala taktéž luzná postava vládkyně tarnen, Gaar’t, s níž velice brzy navázal intimní vztah, který nezůstal bez následků. Savil se cítil šťasten, když z ložnice své milované vyštípal všechny protivníky v lásce, a Gaar’t kráčela paláci nejistým, roztřeseným krokem s koleny od sebe a slabounce se usmívala. Dalo se to nazvat idylou. Uplynulo několik let, dokud Savilovi nespadly růžové brýle a nespatřil hrůzy, v jakých žije.

Ne, nemluvím o otrocích a jejich žalostném stavu. Savil si uvědomoval, že levné pracovní síly je potřeba v každé společnosti. Spíše ho zděsila diskriminace, jaká vládla mezi tarnen. Když počáteční nadšení a endorfiny vyprchaly, pocítil na vlastní kůži, jak hrozně je v Shaekannaris zacházeno s muži. Na sociální nespravedlnost narážel na každém kroku. Mužům bránili ve vzdělání (nikdy je ženy nenaučily celou abecedu a zakázaly jim školy), nesměli se procházet samotní po ulicích, a nesměli se dát spatřit cizími ženami, aniž by zahalili své půvaby závojem. Třebaže ho nadále Gaar’t zasypávala každé ráno okvětními plátky růží nasbíraných na povrchu, nedokázal již přijmout její galantnosti ani v podobě náhrdelníku z ryzího zlata, ani parfému. V duchu trpěl se svými bratry a hledal způsob, jak by mohl zlepšit jejich postavení.

Zpočátku se jeho snažení setkalo s neúspěchem. Kdykoliv nadhodil ožehavé téma, Gaar’t se zasmála a nazvala ho hysterickým mužem, který dělá ze sekáče tarantuli. Když se ptal mužů, zda jim jejich postavení ve společnosti vyhovuje, nechápali. Savil tedy seznal, že sociální revoluci musí předcházet osvěta. I tak se pustil do mravenčí práce; chodil od domu k domu a vysvětloval, že je nutné se vzchopit, že se musí semknout a stát si za svým. Nejprve s obtížemi, poté masově se šířila myšlenka na rovnoprávnost.

Samotný pilíř matriarchální společnosti se otřásal v základech. Muži se bouřili. Pod Savilovým vlivem se začali domáhat svých práv. Celým Shaekannaris zněly slogany tohoto ušlechtilého boje. Zde uvedu jen některé:

„Rovnost, svornost a bratrství!“

„I muži mají své dny!“

„I muži mohou mít orgasmus!“

„Kalhoty jsou matriarchálním přežitkem! Emancipovaný muž nosí minisukně!“

Gaar’t nepovažovala mužské hnutí za nijak významné. Korunu však nasadila hromadná stávka jejího harému, kdy všichni odaliskové prohlásili, že je bolí hlava a že nic nebude. To samozřejmě vyvolalo mohutnou nevoli ze strany vládkyně, jelikož Savil zůstal loajální svým druhům a taktéž odmítl vyhovět její chlípnosti.

Neukojená Gaar’t se ukázala být strašlivým protivníkem. Do maskulinistického hnutí nasadila agenta-provokatéra Etherasila, bratra jednoho z jejích bývalých milenců, aby uštědřil Savilovi ránu pod pás. Bývalo by se mu to podařilo, nebýt Savilovy bystrosti. Ten rychle špeha odhalil a mocným kouzlem jej poslal na exkurzi do vesmíru.

Situace se zdála pro mužské hnutí příznivou, avšak temné mraky se stahovaly nad hlavami tarnen. Když podlý úskok Gaar’t nevyšel, uchýlila se k opatření ryze ženskému: zneužila jeho oddanosti a lásky a přiměla jej velet vojenským oddílům na povrchu. Mužské hnutí bez svého vůdce uvadlo jako nezalévaná sasanka.

Savil, nátura jemná a pacifistická, se rázem ocitl uprostřed okupovaného města. Odtržen od svého poslání cítil se prázdný. Pokoušel se sice najít seberealizaci v činnosti pedagogické, ale nenalezl u Taranise, syna bývalého vládce města, pochopení pro svůj učitelský zápal. Savil v duchu chřadl. Nenávidělo jej celé město, domácí odboj ničil zdi budov hanlivými nápisy na jeho adresu a Taranis nepsal domácí úkoly. Celý zbytek jeho života se utápěl v pocitech marnosti a nepochopení.

Proto se na závěr ptám, drazí čtenáři, zda skutečně můžeme odsuzovat muže tak činného a trpícího; muže mučedníka a spasitele.

Primary Sidebar