Skip to content

Cába: Špatný den

Cába: Špatný den published on

Na patře pocítil Sweltos podivnou pachuť a otevřel oči. Pak zamrkal a zkusil to znovu, ale neviděl žádnou změnu. Pokusil se pohnout, ale zjistil pouze, že to nebyl dobrý nápad. Zaprvé pohyb způsobil výbuch bolesti uvnitř jeho lebky a zadruhé se málem přerazil, protože měl svázané kotníky i ruce. Teprve pak si uvědomil, že vlastně leží dost nepohodlně a nejspíš na holé zemi.

Tak, tohle má určitě nějaké racionální vysvětlení, pomyslel si. Tak například jsem mohl včera opravdu HODNĚ pařit, ale to se nějak neslučuje s tím, že jsem abstinent. A pokud je ta děsivá bolest hlavy kocovinou, tak jím taky v dohledné době zůstanu. Ovšem proti této hypotéze stojí dvě věci: za A, bych nebyl svázaný, ačkoliv jsem slyšel o lidech, kteří hmmm, měli přítelkyně, které… kteří… no to je jedno. A pak za B, bych si pamatoval alespoň nějaký elementární začátek, než jsem se stihnul opít.

Takže, ležel na studené podlaze a pokoušel si vymyslet napřed nějakou vhodnou teorii jak se tam dostal, načež, když se mu to nepodařilo, pozvolna přešel k poněkud praktičtějším myšlenkám na téma jak se dostat odtamtud. Pokusil se použít magii, ale zjistil, že je něčím blokovaná, takže zanechal marných pokusů a začal používat manuální metody. Normálně na provazy nedosáhl, protože měl ruce svázány v loktech a zápěstích a to na zádech, ale pokud se otočil na břicho, pak byl schopen dostat kotníky na dosah rukou. Pak už byla jen otázka času, než se mu podařilo najít hmatem uzel a rozplést ho. Osvobodil si tedy nohy, ovšem za cenu rozedřených prstů, bolesti v zádech a neutuchajícího bušení v hlavě.

Po předchozím úspěchu si myslel, že ruce půjdou stejně snadno. Bohužel zjistil, že na rozdíl od nohou, byly jeho ruce svázány velmi profesionálně. Zanechal tedy marných pokusů a postavil se na nohy. Uvědomil si však, že bez zraku a hmatu asi daleko nedojde a tak se soustředil na svůj sluch. Zprava slyšel lehké kapání vody a z levé strany a zezadu bylo nepřirozené ticho, takže byl nejspíš v rohu nějaké místnosti. Ověřil si svou teorii kopnutím napřed do jedné a pak do druhé stěny. Začal opatrně postupovat do místnosti, když se tmou začali prodírat i jiné zvuky, než jen kapání vody. Nahoře, ano zvuky šly z druhé strany místnosti a mírně seshora, byly slyšet jemné ozvěny boje nebo hádky.

Sweltos se rozhodl trochu zariskovat a udělal několik delších kroků. Načež strávil několik chvil nadáváním na fakt, že zapomněl, že nahoru musí vést schody a on si o ně narazil prsty na noze. Pak se vydal nahoru po řečeném schodišti. Ruch nahoře mezitím utichl a tak Sweltos stoupal v téměř absolutním tichu. Nakonec se zastavil a uvědomil si, že jaksi nemá způsob, jak pohnout těmi dveřmi před sebou. Chvilku smutně koukal na proužek světla prosvítající nad prahem, když tu najednou stín narušil pruhy světla. Sweltos udělal sotva krok dozadu, když se dveře prudce rozletěly a zasáhly ho. Chvilku to vypadalo, že se mu podaří udržet stabilitu a opřít se o stěnu krátké chodbičky, kterou schodiště stoupalo. Nedostatek rukou však byl nakonec rozhodujícím faktem a Sweltos, zuřivě mávající jedinou nohou, se zřítil po schodišti zpět dolů. Jeho svázané ruce mu ovšem poskytly výhodu, kterou nečekal: je těžké si zlomit končetinu, když je pevně přivázaná k jiné a navíc těsně přitisknutá k tělu. To mu ovšem nezabránilo v nasbírání slušného množství šrámů a modřin. Na chvilku se mu motala hlava, ale pak ho někdo zvednul a přitistkul k blízké zdi. Byl to velký, rusovlasý a velmi naštvaný elf. Chvilku si Sweltose prohlížel, pak ho vzal za bradu a přetočil mu hlavu z jedné strany na druhou, až nakonec skončil prohlídku, které byl potlučený Sweltos neschopen vzdorovat.

„Omluv ty dveře a to chování,“ řekl elf a vytáhl nůž, kterým vzápětí přeřízl pouta, „…ale musel jsem si být jistý, že tě nepokousali nebo, že tě nikdo neovládá.“

„Uh, co?“ vykoktal Sweltos, který se pokoušel najít záchytný bod v událostech, které ho dnes nejspíš hodlaly obklopovat.

„Ti upíři nahoře.“ dodal elf jako by to všechno vysvětlovalo. Nevysvětlovalo.

„Uhm, zkuste to od jiného začátku.“ řekl smířlivě Sweltos a masíroval si uvolněné ruce, „Já teď nevím kde jsem, co tu dělám a ze všeho nejmíň to, jak jsem se sem dostal.“ pak si sáhnul na hlavu a nahmatal slušnou a slušně bolestivou bouli, zjevný důvod jeho výpadku paměti, „Oprava, začínám mít pocit, že začínám tušit, jak jsem tu skončil, takže tuhle otázku nahrazuje otázka ‘proč’.“

„No vlastně mi to taky vrtá hlavou. Normálně upíři oběti buď zabíjí nebo přeměňují na další upíry.“ zamračil se, „Občas také lidi ovládají, ale ještě jsem neslyšel, aby někoho jen unesli.“

„Hmm tak to taky nemám páru.“ Sweltos se rozhodl, že větší schopnost pohybu nejspíš v dohledné době nenabude a tak se šouravě vydal ke dveřím ze sklepa, kde byl uvězněný, „Jestli na něco přijdete, tak mi dejte vědět. Teď jdu domů.“ pak si uvědomil svoji hloupost, otočil se a nabídl elfovi ruku, „Jo díky za záchranu, já jsem Sweltos Aliarův učedník, takže kdybyste něco potřeboval tak dejte vědět a já se pokusím s tím něco udělat.“

„Faeron, ale pochybuju, že tě vezmu za slovo. Jsem skvěle vybavený a pracuju sám, takže nejspíš sbohem.“ Sweltos pokýval hlavou, dal Faeronově ruce poslední stisk a vydal se nahoru po schodišti. Prošel několik místností, z nichž některé byly pokryté mastným černým prachem, a vyšel do chladného vzduchu noční ulice. Neznal to tu, ale vždycky měl slušný orientační smysl a tak po chvíli chůze neměl problémy zjistit, kde právě je. Blbej den, blbý město, blbý upíři, teď se budu muset půl hodiny ploužit skrz ulice, než se dostanu domů. Navíc mě bolí celý tělo.

 

 

Probral se až za soumraku takže nejspíš prospal celý den. Bolely ho sice všechny kousky jeho těla, ale s tím se dokázal smířit a tak vstal a šel si udělat ‘snídani’. Po cestě minul svojí pracovnu a bolestně zavyl. Zjevně byl totiž přepaden právě v ní. Celé zařízení bylo v troskách a Sweltos najednou pojal podezření. Došel do koupelny a podíval se na svoje záda v zrcadle. Bylo to jak čekal. Na zádech měl jednoznačně obtisknutý hlavní díl rezonanční jednotky. Zamračil se a šel znovu za svým cílem získat jídlo. Nakonec skončil nad troskami svého skvělého zařízení, ze kterého se pokoušel co nejvíce zachránit a žvýkal při tom starý chleba.

Během té šarvátky to nejspíš odnesla i jeho ceněná krysa, buď to, nebo se pravděpodobněji konečně dostala z klece a vrátila se do kanalizace. Sakra trvalo měsíce, než se mi podařilo sehnat krysu s přirozeným magickým potenciálem.

Sesbíral trosky a stranou odložil vše, co se ještě dalo použít, když někdo zaklepal na dveře. Sweltos se zvednul a vyrazil na chodbu, ale dveře zmizely v oblaku třísek těsně před tím, než mohl otevřít. Stihnul zavřít oči, ale cítil jak se mu do obličeje zabodávají větší či menší kousky dřeva. Pak už ale nebyl na nic čas. Pokusil se utéct, ale popadly ho dvoje nelidsky silné paže, nacpali mu roubík do úst, svázali ho a aby toho nebylo málo, tak přes něj přetáhli pytel.

Sweltos v duchu nadával když nadskakoval na rameni jednoho z upírů, ale to bylo asi tak všechno, co mohl dělat.

„Hej hoši, co kdybyste to položili a věnovali mi pozornost.“ pak jeden z upírů něco zařval a druhý se, jak Sweltos usoudil podle otřesů, rozběhl pryč i s kořistí. Sweltos v pytli nebyl schopen přes frenetické nadskakování nic poznat a po několika vteřinách naprosto ztratil prostorovou orientaci, když najednou nadskakování přestalo, Sweltos najednou necítil tlak rukou. Vlastně si uvědomil, že se s pytlem vznáší v prostoru. Po každém povznesení však následuje pád a ten Sweltosův byl bolestivý, protože svázané ruce člověku neumožňují moc velký repertoár ochranných pohybů. Pak uslyšel několik kroků, pytel se s mumláním otevřel.

„To by mě zajímalo, co asi tak můžou pašovat upíři přes město.“ Pak se Sweltosovi zdařilo zaostřit na obličej zrzavého elfa, „Oprava, ‘koho’ můžou upíři pašovat přes město.“ Pomohl Sweltosovi z pytle, vyndal mu roubík a rozvázal ho.

„Blbej den, připadám si jako nějaká zpropadená universální oběť.“ mumlal si Sweltos.

„Ok, jednou – náhoda, ale dvakrát? Co na tobě ti zatracení upíři vidí?“ prohodil s hodnotícím pohledem Faeron opřený o nedalekou zeď.

„No napadá mě jen ten můj zatracenej školní projekt zesilovače, ale ten je teď v troskách. Sami se o to zasloužili, když mě na něj hodili.“

„Jakej projekt?“ zeptal se zvědavě elf.

„No, použil jsem krystaly, runy a několik dalších věcí, abych postavil asi třiceticentimetrový zesilovač magického potenciálu. Fungoval celkem slušně a zesiloval asi s poměrem jedna k padesáti.“ elf vytřeštil oči. Jedna k padesáti!? Nemožné! Pokud by se něco takového dostalo do rukou vyšším upírům nebo třeba jen schopnějšímu mágovy, tak je z téhle planety během roku, dvou, skleněná kulička.

„No, jo jenže to má jisté nevýhody.“ pokračoval po chvilce Sweltos.

„JAKÉ nevýhody.“ hlesl elf.

„No, třeba aby to dokázalo zesilovat člověka, tak by to muselo mít velikost asi tak poloviny města a byly by potřeba desítky tun magickejch krystalů aby to jelo, ale to se nedá spočítat bez předchozí korelace z toho zničenýho modelu. Ten byl mimochodem postavenej pro zatracenou krysu.“ vysvětlil Sweltos.

„A někdo o tom ví?“

„No, vlastně asi tak čtvrt města. Ale nikdo neví o tom poslední kousku pro zesilování člověka. I já jsem myslel, že to bude mnohem menší. Ty výpočty jsem dokončil teprve asi… hmmm možná předevčírem.“ Sweltos rozhodil rukama, aby ukázal, že po tom únosu má časové zařazování poněkud nejisté.

„No podle všeho teď nejsi v bezpečí a někde je tu jeden z nižších upírů se svou juntou, co chce ten zesilovač. Takže uděláme asi tak tohle…“

 

Sweltos byl zpět ve svém bytě a konečně se dostal k tomu, aby zařadil zprávy do složek. Přes dveře teď měl jen improvizovaný závěs, ale to do rána vydrží. Pak už jen pošle zprávu o pokusu a jeho výpočtech zpátky na školu a nechá sehnat tesaře, než ho někdo vykrade. Zatím ale byly tak tři nebo čtyři hodiny do úsvitu a on nebyl nijak unavený.

Nakonec se rozhodl, že si udělá malou procházku. Přehodil přes sebe plášť a vyrazil do nočních ulic. Lidi v tomhle městě ho měli za podivína, protože žil většinou do noci a za dne se objevoval málokdy. On si o nich myslel, že jsou volové a proto se jim vyhýbal životem v noci.

Letní teplo už přestalo sálat z rozehřátých kamenů náměstí, ale kašna ještě byla mírně vyhřátá, když se na ní vyhoupnul. Náměstí bylo klidné a opuštěné a Sweltos se sehnul k proudu vody, který tu padal do nádržky. Tahle kašna měla nejen estetický účel. Zároveň to byl nejlepší/jediný zdroj vody pro okolní domy. To byla sice pravda, ale riskovat průjmy se nevyplácí a tak Sweltos napřed seslal drobné desinfekční kouzlo. Napil se a pak se narovnal a ztuhnul překvapením. Přímo před ním stála dvojice upírů. Nikdo jiný nemohl přejít náměstí tak rychle a neslyšně. Opět ho popadli a nacpali do pytle. Začínal si na to pomalu zvykat.

 

Faeron sledoval, jak upíři sedli na vějičku. Bylo to skvělé místo a Faeron se musel obdivovat člověkově ochotě ze sebe udělat návnadu, ale oba věděli, že je to nejjistější způsob jak se zbavit těchhle upírů natrvalo. Seskočil z výklenku a odplivnul si. Ten lektvar na maskování chutnal ohavně, ale byl to nejlepší, pokud jste chtěli uniknout pozornosti upíra.

Tihle nebyli upíry krátce. Byli arogantní a spoléhali příliš na své zdokonalené smysly oproti zdravému rozumu. Navíc to chtěli vyřídit rychle, protože Faeron během minulých dvou dní vyklidil tři jejich skrýše. Dovolil si malý úsměv. Nebyli zdejší a tak je nebylo těžké stopovat a viditelně odsud chtěli stejně rychle vypadnout… v tom jim Faeron velmi rád pomůže… pošle je odsud velmi daleko.

Dvojice kličkovala městem ještě další půlhodinu, dokud nezahnuli do jedné z menších uliček a nezmizeli v dobře krytém průchodu. Faeron musel uznat, že tuhle skrýš by nejspíš neobjevil ani on pokud by nepoužil některý ze svých špinavých triků. Toho ale nakonec nejspíš nebude zapotřebí.

 

Sweltose posadili na nějakou lavici a sundali z něj pytel. Naproti němu seděl uhlazený muž s průměrnými rysy, hnědými, krátkými vlasy a udržovanou bradkou. Jeho oblečení také nijak moc nevybočovalo, jediné, co jej nějak zrazovalo, byl jeho hladový pohled.

„Takže vy jste ten talentovaný mladý mág, o kterém jsem slyšel?“

„Ehh, prosím?“

„Žádnou skromnost příteli, slyšel jsem o té vaší práci. Prý se vám podařilo zesílit magický potenciál krysy natolik, že udělala půlmetrovou díru do kamenné zdi.“ Takže takhle se o tom ten parchant dozvěděl. Slyšel tu historku někde v hospodě a pak si určitě zaskočil obhlídnout tu díru v protějším domě. Což ho naneštěstí zavedlo přímo ke mně.

„Ehm, ano to bylo moje dílo.“ muž se jen potěšeně usmál. Sweltosovy se ten úsměv vůbec nelíbil.

„A mohl byste sestrojit podobný stroj i… řekněme pro mě?“ takže žádné předstírání, nic, jde rovnou k věci. Pak se upírův úsměv zkřivil a Sweltos si uvědomil, že se mu líbí ještě méně než předtím.

„No… vlastně ano, ale není to věc, kterou by bylo radno dávat každému k dispozici, však víte, někdo by to mohl zneužít a tak. Ehh, ne že bych si myslel, že byste to udělal, ale však víte… bezpečnost a tak… prostě bych to radši nestavěl.“ a nedodané ‘jste totiž šílenec posedlý mocí. A buďme kamarádi’. Upírova pěst se zatnula, jinak se jeho výraz vůbec nezměnil. Sweltos vynakládal veškerou snahu na to, aby se tvářil patřičně nešťastně.

„Nu, myslím, že určitě způsob jak vás přesvědčit, aby jste svůj názor… upravil.“ teď už Sweltos neměl potřebu ten výraz hrát. Zdržuj, zdržuj, zdržuj…a doufej, že se elf objeví včas.

„Ehm to by vážně nebyl dobrý nápad…“ Upír se zatvářil velmi nepřátelsky, „…ale když na tom trváte… tak já zajdu domů a tak… za dva, tři dny budu mít všechno připravené, abych začal…“ křečovitý úsměv, „…pak si přijďte a můžeme začít.“ začal se zvedat z lavice se svým stupidním výrazem na tváři. Úsměv však zmizel, když ho strážný zatlačil zpět.

„Myslím, že bych preferoval jiný postup. Například ten, ve kterém řeknete tady Reliovi, co všechno potřebujete a on vám to sem všechno dopraví.“ pak si něco uvědomil, „Ah, já hlupák… sem ne. Budeme se během hodinky, nanejvýš dvou, přesunovat. Teprve pak začne shánění.“

Sweltos otevřel pusu k dalšímu předstíranému pokusu o vyvlečení, ale nikdy nedostal příležitost. Dveře se hnuly rychlostí, kterou by od nich kouzelník nikdy nečekal a do místnosti vpadla šmouha ukončená na vršku červenými vlasy.

Hozená dýka upírovy neublíží, ale dokáže vyřadit blokátor magického pole. Faeron dal právě Sweltosovy šanci se bránit a ten ji uchopil.

Elf vyhodnotil jako primární cíl strážce za Sweltosovými zády. Stál a měl zbraň po ruce, na rozdíl od sedícího velitele. Upír měl jezdecký dlouhý meč a viditelně věděl co dělá, ale Fearon nebyl žádné ořezávátko. Upír zaútočil bodnutím na tělo, což byl celkem slušný začátek. Díky elfově směru proti němu mohl doufat ve zkrácení času na reakci a následnou chybu. Faeron, ale chyby nedělal a to ho drželo naživu. Zkříženými čepelemi zachytil bodnutí a odklonil jej stranou. Jeho rychlost ho tlačila dopředu, ale to mu nevadilo. Tři čepele nemelodicky zaskřípěli a najednou stál elf přímo před upírem, čepele téměř u jeho záštity. Pravá šavle pokračovala v pohybu do strany a tlačila před sebou upírův meč, ale levá vyletěla prudce vzhůru a prošla krkem. Místo sprchy krve se po místnosti rozletěl těžký černý prach a meč dopadl s řinkotem na zem.

Sweltos ale také nelenil. Začal kouzlit jakmile si uvědomil co Faeron udělal. Upír měl lepší reakce, ale byl od něj prostě příliš daleko, takže jej ohnivý projektil zasáhl necelý sáh od člověka. Malá exploze Sweltose dezorientovala, zvlášť díky přetlaku, který krátkodobě vzniknul. Netrvalo to ale dlouho a kouzelník vyklidil pole. Tohle byla Elfova specializace a on ho nebude zbytečně ohrožovat svými zbytečnými pokusy o magii. Nebyly koneckonců potřeba. Upír s velkou dírou uprostřed hrudníku moc škody nenatropil. Napůl hořel a Faeron věděl co dělá. Dvě rány a bylo po všem.

„Dobrá práce. Mám radost, že jsi v pořádku, ale ještě větší mám z téhle zlikvidované bandy.“ poklepal Faeron Sweltose po rameni.

„Což něco vypovídá o tvých prioritách…“ pousmál se Sweltos. Byl ještě trochu v šoku, ale vzpamatovával se poměrně rychle. Pak se mu ústa zkroutila v opravdový kyselý úsměv, „Takže teď je čas dostat se k té opravdu děsivé části.“

„Co?“ Faeron myslel, že už ho dnes nic nepřekvapí, ale tahle věta ho donutila zvednout obočí.

„No jo…“ pokýval hlavou Sweltos smutně, „…Budu muset zase vlézt do zdejších stok a sehnat si novou krysu. A proti téhle myšlence je i banda upírů celkem přitažlivá.“

 

Primary Sidebar