Skip to content

Cába: Válka s rybou

Cába: Válka s rybou published on

Válka s rybou, Autor: Cába

 

Místo: Co nejopuštěnější ostrov někde jihovýchodně od Hvězdy

 

Rosnak se zase po dlouhé době vrátil na svou ‘chatu’. Jako obvykle bude muset opravit jednu nebo dvě věci, než si bude moct užít zaslouženého odpočinku po půl roce, kdy dělal Meteorologa ve městě. Už to zatracené pěkné počasí nemohl ani cítit. Vynesl věci co se nedaly spálit na skládku a dal se do opravy pobořené verandy.

Abyste to správně chápali: Rosnak je meteorologem ve Hvězdě, specialista na vodní a vzdušnou magii. Meteorologem není zrovna dobrovolně, Mnohem líp se cítil v armádě, kde pomocí věcí jako tsunami a tornáda likvidoval nepřátele… nu, časy se mění, teď je rád, když mu jednou za měsíc povolí několik přeháněk aby se umyly ulice.

Sotva zatloukl do střechy třetí hřebík, už ho něco rušilo. Ptáci se sice jeho chatě už dlouhou dobu vyhýbali jako moru, ale jednou za několik let se opakovalo tohle – k jeho chatě se blížily skupiny domorodců, nejspíš s úmyslem ho vymítat. Rosnak se tedy vykašlal na verandu a vlezl dovnitř. Podle všeho se blížilo k ostrovu asi pět kánoí plných divochů.

Aby si kompenzoval hezké počasí ve hvězdě, upravoval vždycky na chatě podnebí k obrazu svému. Většinou na neustálý déšť a/nebo bouřky. Teď udělal dvě věci. Vrátil počasí k hnusně dusnému normálu a začal velké sledovací kouzlo.

Když ho dokončil, oblékl se do svého armádního vybavení a vyrazil do pralesa užít si trochu zábavy. Po cestě ještě vyhodil prasklou křišťálovou kouli, kterou použil ke stabilizaci sledovacího kouzla. Pokaždé, když experimentoval, jich zlikvidoval i několik týdně.

 

Půlnoční jaguár byl nejlepším válečníkem kmene Reiawa a se svou skupinou stejně starých, nebo spíše mladých válečníků mířil do středu ostrova, kde na skalisku sídlil Nerudný bůh bouří. Před chvílí překročili pláž a vstoupili tak na jeho území. Začali se opatrně přibližovat.

Byla to zkouška, kterou podstupovali nejlepší mladí válečníci a učedníci šamanů. Ti kteří se z ní vrátili si dobyli uznání svého kmene. Stejně tak se ve stejnou dobu vydávali na stejnou zkoušku i mladíci z jiných kmenů. Jaguár musel zajistit aby se z jeho skupiny vrátilo co nejvíc spolubojovníků.

„Hadí pruhu,“ otočil se na jednoho ze svých spolubojovníků Jaguár, „začneme v našich stopách klást pasti. Asi nám to bude k ničemu, ale mohlo by to trochu pomoct. Ty a Tukanův zobec je budete klást teď, pak najděte někoho, kdo vás vystřídá.“

„Dobře, Noční kočko, pustíme se do toho.“ souhlasil jeho pomalovaný kamarád.

 

HLAD, HLAD, HLAD! Plavalo hlavou rybě. Ryba měla hlad, jak jste asi už zjistili. Teď čekala pod břehem jedné malé říčky a doufala, že se ukáže něco k nakousnutí… tedy myslela si to asi takhle: HLAD!!!

 

Rosnak se začal blížit k jedné z pěti skupin divochů. Za ta léta už jich potkal, tedy povraždil, spoustu. Tihle nebudou žádná výjimka. Skrývali se celkem dobře a propracovávali se podrostem směrem ke ostrova a ke kamennému skalisku na kterém si postavil chatu. Kolem kopce se proplétala síť malých potoků, bažin a bezedných tůní. Pravděpodobně těm divochům prokáže službu, když je zabije dřív než se dostanou až do těch strašných močálů.

 

Skupina kolem Černého paviána se plížila skrz džungli, a sledovala jakékoliv podezřelé zvuky. Odhalit tu nepřátele bylo těžké, protože ptáci, kteří často prozradili pozici protivníka, se na tomhle ostrově nevyskytovali. Podle pověstí, které kolovaly mezi kmeny, se ptáci z tohohle ostrova odstěhovali, když Nerudný bůh poprvé sestoupil z mraků na zem.

Pavián se rozhlédl po okolí kam až mohl. V zeleném a hnědém přítmí se tu pohybovala jeho skupina mladých lovců a nic jiného. Pavián měl ovšem špatný pocit. A oprávněně. Chvíli si myslel, že vyšli na mýtinu, protože najednou nic neviděl, ale potom mu došlo, že to není světlem. Všechen vzduch kolem se najednou změnil. Jakoby se najednou proměnil v mléko.

Pavián si uvědomil, že mu nejspíš zachránili život jejich šamanští učedníci, protože, když se bílá mlha usadila na zem, uvědomil si, že všechno kolem je jako vytesané z kamene a odevšud čiší strašlivý chlad. Okolní stromy vydávaly praskavé zvuky, které rychle přešly ve hlomoz řítících se pralesních velikánů. Začalo peklo.

Šamani je sice ochránili před osudem zmrzlých žab, ale jenom polovina jeho lidí se dokázala vymotat dost rychle a dost daleko na to aby unikli padajícím stromům. Tohle byl první úder Nerudného boha a byl zničující. Tímhle tempem se z jeho skupiny nikdo nevrátí.

 

Rosnak byl s prvním zasazeným úderem spokojen. Sice se mu nepodařilo zmrazit celou skupinu jediným kouzlem, ale padající stromy udělali dostatek škody. Nemluvě o psychologickém efektu, který na ně musel mít mráz. Kromě Rosnaka tu neexistuje žádný jiný způsob jak se kdy mohli potkat s ledem a sněhem.

Čas představit jim další z vynálezů mírného pásma, usmál se nehezky Rosnak.

 

HLAD! HLAD! Proplouvala si piraňa říčním korytem, když v tůni neuspěla a spolu s kamarádkami se přesunuli k jednomu z brodů. Tady snad bude větší šance na nějakou tu sváču. HLAD!

 

Ostrov nerudného boha byl jednou zvláštností. Ačkoliv byl největší ze zdejší ostrovů, byl také naprosto opuštěný. Velkou část jeho povrchu tvořily totiž bažiny, nebo mangrovy. Bylo tu všeobecně obtížné cokoliv vypěstovat a na rozdíl od jiných ostrovů se tu vyskytovaly sladkovodní ryby… a nebyly přátelské.

 

JÍDLO!!!

 

Černý pták před chvílí stál uprostřed brodu a najednou se propadl do vířící vody. Jeho přátelé mu přispěchali na pomoc, ale bylo už z většiny pozdě. Z mladíka moc nezbylo, nicméně ryby také neměly zrovna štěstí. Kančí pazneht, učedník šamana z vesnice Půlnočního jaguára, je totiž vytáhl na břeh a nechal je tam lapat po dechu. Byla to sice zbytečná pomsta, ale nikdo nic nenamítal. Potom provedli rychlý obřad nad mrtvým kamarádem a pokračovali dál. Tenhle ostrov byl viditelně past sám o sobě i kdyby nebylo nerudného boha. Půlnoční jaguár začínal chápat proč je taková čest se odsud vrátit.

 

Rosnak zaslechl výkřik z druhé strany ostrova a chvíli dumal, jak ho mohl způsobit on. Pak usoudil, že za tohle nemohl a raději se vrátil k přípravě mrznoucího deště… trochu vylepšeného, samozřejmě.

 

„Takhle to nejde.“ zaprotestoval Černý pavián, „Jestli budeme dělat to co doteď, tak nás prostě pobije.“ měl pravdu. Půlka skupiny, co mu zůstala se postupně smrskla na pouhých pět lidí. Už dokonce přišli o jednoho ze svých šamanů, když se pokusil provést protiútok a nekryl se dost rychle před odpovědí na něj. Skončil jako bílá socha.

„A co hodláš dělat Paviáne?“ zeptal se Bílá skála, jeden ze zbývajících šamanů.

„Musíme se rozdělit. Dokud jsme pohromadě, tak nás pokaždé prostě nějak zaskočí všechny. Takhle ho snad aspoň zdržíme.“ Skupina se zamyslela.

„Dobrá, rozdělíme se.“ pak bylo během chvíle dohodnuto kdo s kým. Nakonec to dopadlo tak, že půjdou dvě dvojice a Černý pavián půjde sám. Popřáli si štěstí a vyrazili různými směry.

 

To bychom měli první skupinu, pomyslel si Rosnak, teď když se rozdělili už nemá cenu je honit po lese. Napřed vyřídím ty ostatní houfy a potom zničím i ty zbytky.

Vyrazil směrem k další skupině. Prales byl v téhle části poměrně nízký, ale o to hustější tu byl porost u země a tak se vydal nejjistějšími stezkami, které v pralese existovali – potoky. Pijavice ho neštvaly a jenom opravdu máloco si mohlo troufnout na jeho boty, tak si mohl dovolit to, co bosí domorodci ne… navíc ten potok zmrazil předtím než se po něm někam vydal, ale to je nedůležitý detail.

Mág se po zamrzlých říčkách postupně propletl do cesty další skupině. Nikdy nebyl úplně dokonalý ve sledovacích kouzlech a proto věděl jen přibližnou polohu skupin. Jednotlivce hledal mnohem hůř. Možná proto také přehlédl jednoho z průzkumníků téhle skupiny. Ne že by v tom byl nějaký velký rozdíl. Průzkumník viditelně nikdy proti mágovi nebojoval a proto poměrně rychle skončil, ale Rosnak si připomněl, že by se neměl nechat strhnout.

Hluk boje přilákal celou skupinu a Rosnak tak měl sotva čas seslat svoje kouzlo, než se z podrostu vynořila skupina naštvaných domorodců. Vyletělo proti němu několik oštěpů a někde v křoví poblíž měli ještě lučištníka. Odrazit první nápor nebyl takový problém, ale Rosnak si brzo nadával že se nechal tak hloupě zaskočit. Dařilo se mu sice domorodcům působit ztráty. Už jenom proto, že prvních pět jich zmrazil, ale lučištník mu začínal působit potíže. Rád by se ho zbavil, ale nemohl ho přesně zaměřit. Další problém byl, že jim nejspíš zmrazil vůdce, a tak jim neměl kdo říct, že jsou poražení a mají ustoupit.

 

VODU! Lapala naše milá piraňa po dechu. Nějaký, podle jejího názoru, debil jí vyhodil na břeh a ona teď pomalu umírala… vždyť si sotva kousla, co je tohle za spravedlnost, ryba si třikrát, možná čtyřikrát hryzne a už jí někdo vyhodí na břeh! V jejím neštěstí se na ní na rozdíl od jejích společnic usmálo štěstí – byla blízko od břehu a podařilo se jí odskočit dost daleko na to aby se skutálela zpátky do vody. VZTEK! HLAD!

 

Rosnak sice našel toho střelce v nedalekém křoví, ale ve chvíli, kdy si myslel, že konečně jenom vymete se zbytky tohohle kmene, se mu do zad přiřítil černě potetovaný domorodec co vřeštěl jako opice. Vlastně to bylo štěstí. Rosnaka sice chránila kouzla ale i tak se mu mezi tou spoustou věcí podařilo vynechat jednu a tak teď byl velice vděčný za fakt, že si na sebe oblékl kroužkovou košili.

Krátce po potetovaném idiotovi se k boji připojila ještě jedna dvojice a to už začalo být Rosnakovi opravdu horko. Pomalu couval a doufal, že se shromáždí všichni na jedno místo aby je mohl zlikvidovat najednou. Pokud ne tak se bude muset brzy přemístit pryč a napadnout je za vlastních podmínek.

Což je zhruba ta chvíle, kdy se mu něco zakouslo velkou silou do kotníku. Boty, které měl na sobě, byly na něco takového připraveny, ale zrovna se to nehodilo… Vlastně hodilo. Rosnak popadl rybu za čelist a sundal jí z boty, pak jí hodil na potetovaného indiána a přemístil se do chaty. Tenhle boj dokončí z bezpečné vzdálenosti.

 

S každou novou bouřkou, s každým záchvěvem země rostla nervozita mezi bojovníky Půlnočního jaguára. Už byly ve dvou třetinách cesty k útesu a jediné co je zatím potkalo byly pijavice, lidižeroucí ryby a jedovatí hadi. A už toho bylo celkem dost.

Ostatní skupiny už totiž podle všeho potkaly Nerudného boha a podle oblohy nad ostrovem se bude domů vracet jen málokterý bojovník ostatních kmenů. Asi před půl hodinou se poměrně nedalek snesl k zemi trychtýř mraků a vyrval ze země stromy a viditelně i bojovníky, kteří mu stáli v cestě. Nebyl to pěkný pohled a jejich křik jakoby se ještě rozléhal pralesem.

 

Piraňa nevěděla jak pojmenovat vzduch, vlastně byla zakousnutá do ruky Černého paviána, když je oba sebralo tornádo. Rybě na moc věcech nezáleželo, jen se chtěla najíst a vrátit do vody… no, část z toho se jí splní.

 

Jaguár postupoval v bažinách ještě opatrněji, rozdělil skoro polovinu skupiny na hlídky a zbytek se pohyboval v rozestupech a pasti kladl kdokoliv, kdo měl zrovna čas… připomněl si, že až se budou vracet, musí se vracet jinudy. Bylo by hloupé, kdyby stoupali do vlastních pastí. Jak se tak blížili, říkal si- a potom před něj do potoka spadla mrtvola Djiubského válečníka. Navíc volně následovaná kamením, listím a kusy dřeva.

„Schovejte se, vyrvalo to celé stromy.“ zakřičel Jaguár a měl pravdu. Kmeny následovali vzápětí. Všichni naštěstí byli na místech, kde jim padající stromy nezpůsobily víc než několik škrábanců. A tak mohli poměrně brzy pokračovat vpřed. Tentokrát si Jaguár byl jistý, že má Nerudný bůh svůj pohled upřený na jejich skupinu.

 

Rosnak opravdu usoudil, že tahle skupina je na řadě. Sice měl na ostrově ještě tři další, ale ty se pohybovali pomaleji, takže tahle byla nejblíž jeho prázdninovému sídlu… to jim nebude trpět.

Vrátil se do pralesa a začal se blížit ke skupině. Tentokrát se rozhodl, že když bude postupovat rychleji v jejich stopách, bude to mít nejspíš větší efekt, protože je menší šance narazit na hlídky. Dostane se tak mnohem blíž a snadněji skupinu vyřídí. Tolik k teorii, brzy však zjistil, že praxe nebude tak jednoduchá.

Kterýho debila napadlo, že by za sebou měli klást pasti, vrčel, když se houpal půl metru nad zemí přivázaný za nohu na stvolu bambusu. Svou situaci vyřešil snadno, koneckonců byl také slušný šermíř a bambus se dá celkem useknout, dokud neměl čas vyschnout, ale stejně ho ti domorodci právě vytočili. Mág začal opět rázovat směrem vpřed, tentokrát už ale mnohem opatrněji.

A za všechno může Lex, takhle mě nechá ztratit výcvik jako meteorologa, mumlal si pro sebe na cestu.

 

VODU! VODU!!! ryba byla pořád ještě zakousnutá v ruce domorodce, ale v pro rybu dost nepřirozeném prostředí – deset metrů nad zemí v koruně stromu. Už dokonce zeslábla natolik, že povolila svůj stisk a Rosnak poprvé v životě zažil piraňu, která útočí zákeřně z koruny stromu. VODU! HLAD! VZTEK!

 

Rosnak byl opravdu překvapený, ovšem ne natolik aby se nechal hryznout. A tak ryba promptně skončila zmrzlá v solidní vrstvě ledu. Vzhledem k tomu, že se věnoval boji už celý den, rozhodl se Rosnak, že si domů aspoň donese večeři a tak vrazil zmrzlou rybu do batohu a pokračuval ve stíhání skupiny domorodců. Tentokrát se mu povede hlídku vidět dřív než ona jeho.

Jeho plán v tomhle ohledu zahrnoval výhodu teleportace, neboť hlídka padla na rozdíl od Rosnaka za oběť útoku z koruny stromu. Pravda, piraňa nemá meč, což je přeci jenom osmdesát centimetrů odebraných z reakčního času.

 

Půlnoční jaguár zahlédl jak několik jeho lidí zmizelo v bílé mléčně husté mlze. Uslyšel to praskání dřeva a mohl jenom sledovat jak se na místo, kde stáli, řítí kmeny stromů.

Tak už je to tady, pomyslel si, Nerudný bůh se do nás pustil.

Ovšem zároveň se v něm vzedmula touha po odplatě. Šaman určil směr a celá skupina se rozběhla na Nerudného boha. Budeme na něj útočit ze všech stran, nebude mít kam utéct.

Jeho oštěp konečně bude mít lepší cíl než jen ryby.

 

Rosnak zmrazil tři divochy a čtvrtého poslal vzduchem někam do korun stromů, ale stejně se ze zeleného šera vynořovali pořád další. Navíc ze všech směrů. Tohle se vyvíjí ještě hůř než ta předchozí bitva. Polovina jim musela hlídkovat mimo hlavní skupinu, jinak by na mě nevybíhali takhle odevšud, myslí si nabručeně Rosnak. Čas vypadnout a napadnout je zase z jiného směru.

Z bezpečné vzdálenosti potom mág sleduje jak se domorodci zase organizují. Tak jak na vás zaútočím teď?… na tornádo jste moc od sebe, asi budu takovejhle útok muset opakovat, dokud vám nedojdou lidi, ale když vás pak bude málo, tak mi sledovací kouzlo vůbec neřekne kde jste… A nebo bych to taky mohl vyřídit rychle a všeobecně, to by asi taky šlo. Koneckonců tsunami jsem si neudělal ani nepamatuju a tenhle ostrov potřebuje trochu zastřihnout. Na Rosnakově tváři se objevil úsměv, který obyvatelé hvězdy nenáviděli. Znamenal totiž, že příštích pár dní bude opravdu hnusně.

Čas vyhrabat několik křišťálových koulí, tohle kouzlo bude potřebovat nějaké ustalování, liboval si Rosnak, když mířil do skladu.

 

Jaguár vystřídal jednu z hlídek a sám se ocitl na čelní pozici. Celkem se divil, že se Nerudný bůh nevrátil, když ho jednou odehnali. Vlastně měl místo žaludku sevřený uzel, ale snažil se aby si toho ostatní nevšimli.

Už byli opravdu blízko k sídlu boha počasí a Jaguár se bál jaké překvapení jim Nerudný bůh přichystal. Nevěděl o tom, že překvapení se mezitím blížilo rychlostí sto dvaceti mil za hodinu z úplně opačného směru.

 

Hučení moře se brzy změnilo a celý ostrov zaplavil řev vody. Vlna spláchla vše co jí stálo v cestě a nakonec se z posledních sil roztříštila o skálu ve středu ostrova. Z domorodců ani jejich kánoí nezbylo v podstatě nic.

V podstatě nic. Jaguár a jeden z jeho bojovníků z čelní hlídky přežili. Domlácení se doplížili až k Rosnakově skládce a každý si z ní sebrali jednu z prasklých křišťálových koulí. K cestě domů potom použili kánoi Djiubů. Ta byla hněvu vlny ušetřena protože byla na druhé straně ostrova v podstatě v zákrytu kamenného středu. Křišťálové koule od té doby zdobí jejích chýše a jsou uznáváni jako hrdinové kmene. Pouze šest křišťálových koulí bylo kdy vystaveno v chýších náčelníků a Půlnoční jaguár a Hadí pruh jsou nyní hrdiny souostroví.

 

Rosnak má po práci a jde si udělat večeři zaloví v bato- HLAD! Ryba by děkovala svým plazím předkům za zděděnou schopnost bezpečné hibernace v extrémně nízkých teplotách, ale té je to úplně jedno. Hlavní pro ní je, že se právě zakousla do masa.

Primary Sidebar