Skip to content

Cherry Cheetah: Život není snadný

Cherry Cheetah: Život není snadný published on

Balada o Mari Přadlence, jak ji převyprávěla známá bardka Ch.Ch. z oblíbené písně kočovné společnosti T.P.H. aneb Život není snadný

 

Život není snadný, říkala si Marí zatímco shrbená leštila podlahu. Není snadný, myslila si zatímco skloněná nad kamny přikládala na oheň, aby mohla uvařit oběd. Ale hlavně, zamračeně prohrábla dříví pohrabáčem, hlavně není snadný pro svobodnou, neprovdanou ženu. Práci si sehnat nemohla – ne, nechtěla skončit jako prostitutka – tak žila závislá na příjmech staršího bratra. Ani ten neměl zrovna počestné povolání. Jí nic neřekl, to se rozumí. Maximálně se zmínil jen o nějakém cechu, ale jí bylo stejně jasné, o co se jedná. Nijak se jí tím nehnusil. Potřebovala peníze a sama si je vydělat nemohla. Kolikrát přemýšlela, že by se nechala zaměstnat jako služebná u nějaké bohaté dámy – nebo jakékoliv dámy. Problém ovšem byl, že žádná bohatá, ani jiná dáma služtičku nesháněla. Ochutnala pokrm, který vařila. Možná by z ní byla dobrá kuchařka. Kdyby ovšem někdo kuchařku sháněl. Kolik domů jen obešla a vyptávala se, jestli nehledají výpomoc! Nežádala moc. Stačil by jí dokonce i byt a strava. Jen ji nechte pracovat! Ne, děkujeme služebnou, kuchařku, chůvu už máme, odpovídali. Nepotřebujeme výpomoc. Odstavila z kamen první pánve a začala servírovat jídlo na talíř. Bratr by měl dorazit každým okamžikem, říkala si. A již se ozvalo zabušení na dveře. Usmála se a rozběhla se otevřít. Nebyl to její bratr. Byl to neznámý muž a předával jí nějakou zprávu. Jeho obličej si později nevybavila a ani jeho slova jí neutkvěla v paměti. Všechno to se ztratilo, jakmile si přečetla onu zprávu. Bratr již nepřijde. Stálo tam. Oči přeskakovali z jednoho slova na druhé. V hlavě měla šílený zmatek. Nepředvídatelné neštěstí. Tarnen. Celá pobočka. Všichni mrtví. Je nám opravdu líto. Drobná finanční náhrada za vaši ztrátu. Počkat! Ten muž jí nic nedal! Jen pro manželku. Aha, tak proto. Marí se rozplakala. Žalem, zoufalstvím nad tou nespravedlností. Proč? Zmačkala dopis a hodila ho do ohně. Proč?! Mrštila talířem proti zdi. Talíř se rozbil a jídlo rozprsklo po stěně. Proč?! Kolena pod ní poklesla a ona se svezla na podlahu. Život je krutý.

 

 

Byla zima, nevlídné období. Málo peněz, málo dřeva, málo jídla. Začala šetřit hned den nato, co se dozvěděla tu příšernou zprávu. Stačí jedno polínko za dvě ne raději za tři hodiny. Ne, žádné vaření. K jídlu stačí chléb, hrudka sýra a při troše štěstí nějaká scvrklá zimní jablíčka. Jen jedno dvě jídla denně. Najednou nechápala, jak vůbec mohla kdy sníst tolik jídla. Kolik by tenkrát ušetřila, kdyby si neskromně nevyvařovala! Pravda, nebylo to nic moc – jen nějaká kaše a sváteční jídla chystala jen když měl přijít bratr na návštěvu, ale nyní jí to připadalo jako hloupé plýtvání chabými prostředky.

Za tři dny si spočítala prostředky. Zoufale málo. Ne že by jí bratr neukládal na srdce, aby si vždycky část peněz schovala pro případ, že by se mu něco stalo. Ne že by ho neuposlechla. Jenže s deseti zlaťáky sotva přečká zimu. Bude si muset rychle najít práci. Jak nejrychleji to půjde. Dokud ještě nevypadá jako ubohá žebračka. Je zima, nevlídné období.

 

 

Nemá to smysl, napadlo ji po dalších šesti dnech. Obešla snad celé město – jediný dům nevynechala. Marně. Stanula před branami Akademie Cechu vrahů. Tak tenhle dům vynechala. Kvůli nim byl její bratr mrtvý. Ano, je mnohem snazší obviňovat něco, co můžete vidět, než nějakého neznámého tarnena, který možná ani neexistoval. Kdoví co se tam stalo. Mrtvolu pohřbít nemohla, dokonce ani neviděla. Nedovolili jí to. Nebyli pokrevní příbuzní. On byl řádný syn svého otce. Ona jen levoboček. Neminula snad hodina, kdy by nemyslela na pomstu. Bylo to její právo, její povinnost pomstít zavražděného bratra. Nikdo jiný nezbyl. Otec spáchal sebevraždu poté, co zabil jejich matku – dozvěděl se o její nevěře. Pohlédla na Akademii cechu vrahů. Komu se měla pomstít? Jednomu vrahovi, který zabil tolik lidí a možná ani neexistoval? Nebo celé organizaci profesionálních zabijáků? Zavrtěla hlavou. Byla jenom slabá, opuštěná žena. Nemělo to smysl.

 

 

Prohlédla se v zrcadle. Pohled jí oplácela dvaadvacetiletá žena, unavená, vyčerpaná. Velké hnědé oči dominovaly bledé tváři. Nos byl možná trochu velký. Dobře se ovšem hodil k plným, rudým rtům pod ním. Úsporná opatření se na ní podepsala. Černé vlasy, jindy kudrnaté a živé, měla zplihlé. Byla pohublá. Od přírody byla štíhlá, ale od doby, co se uskromňovala na krajíc chleba denně, aby měla na dříví, to bylo ještě horší. Zauvažovala jestli by raději neměla vyhledat pomoc v nějakém klášteře, který se na takovou pomoc specializoval. Znovu zavrtěla hlavou. Bylo to řešení. Jenže ona ho zavrhla. Bylo to zřejmě to nejlepší řešení, ale ona nechtěla. Sama neměla důvod pro své počínání. Sama sobě tvrdila, že ani tam by se o ni nemohli starat věčně. Musela sáhnout po drastičtějších opatřeních. Byly to již více než dva týdny, co byl její bratr zavražděn. Práci si nenašla. O pomoc nežádala. Bylo třeba sáhnout po drastičtějších opatřeních. Ještě jednou se prohlédla v zrcadle.

 

 

Všechno je jednou poprvé. První zákazník odešel před dvěma dny a ona stále ještě cítila neskutečné ponížení a hanbu. Nebylo snadné už jen to zařídit. Provést však bylo mnohonásobně těžší. Ale nyní měla peníze. Měla hodně peněz a to byl začátek. Vlastně chtěla jenom tuhle částku, aby se pak mohla věnovat počestnějšímu povolání. Možná ještě dva tři muže, aby přežila, ale pak si zařídí obchod. Nakoupí si příze a opráší dovednosti, které ji stačila naučit matka. Začne si vydělávat počestně, ale ne hned. Nebyla natolik hloupá, aby si myslela, že zakoupením příze všechny její problémy zmizí. Nejdříve musela zaopatřit výrobky, místo, kde by prodávala a nakonec zákazníky. Nebyla natolik naivní, aby si myslela, že jí vykoupí jen, co začne prodávat. Uvědomovala si, že první dny budou zisky malé.

První ucházející oděvy vyrobila během měsíce. Během té doby k ní přišli další tři zákazníci. Madam se sice nabízela, že jí dohodí více mužů, ale Marí si mohla klást podmínky – muži jí leželi u nohou, a tak si mohla dovolit vybírat mezi bohatšími hosty. Tak tedy získala více peněz, které potřebovala, a mohla ‚pracovat‘ méně. Měsíc od svého prvního zákazníka tedy stála venku ve vánici – oděná do teplých šatů, které se odvážila před pár dny koupit – a před sebou měla vystavené zboží, které vyrobila. Stála na nepříliš rušné, ale ani úplně zastrčené ulici. Lidé procházeli a pár si dokonce prohlédlo její zboží. Ovšem zaznamenala také, že někteří, ne mnozí, muži si všímají spíše jí než jejího zboží. Bylo jí to nepříjemné. Nenápadně zapátrala v paměti a vybavila si detailně tváře svých zákazníků. Ulevilo se jí, když si uvědomila, že ani jednoho nezná. Ale přesto se jí ty jejich pohledy nelíbily. Nakonec prodala jediný kus. Moc ji to netrápilo. Všechno je jednou poprvé, říkala si.

 

 

Co se pokazilo? Den za dnem vycházela ven a nabízela své zboží. Za celý týden už nic více neprodala. Zato za ní začali chodit muži a žádali ji o její další služby. Odmítala je. Zpočátku si to mohla dovolit. Jenže peníze jí docházely. Tak nakonec jednoho přijala. Byl to jeden ze zákazníků, které přijala předtím. Dostala další sumu peněz. Pak zase zkoušela jen prodávat. Jenže o její výrobky nikdo nestál. Nejdříve si myslela, že prodává moc draho, ale ani když z ceny hodně zlevnila, tak lidé nekupovali. Dokonce si jí ani nevšímali, když procházeli ulicí. Zoufala si. Co dělat? Peníze jí začaly docházet a ona se obávala, že opět bude muset šetřit a to by bylo k ničemu, to už věděla.

O další týden později zašla opět za Madam a udělala s ní novou dohodu. Madam jí bude posílat zákazníky ke stánku – který si postaví poblíž lepší čtvrti, neměla to daleko – a tam budou předstírat koupi jejího zboží. Namísto toho je zavede do komůrky v domu Madame, vedle kterého stála, a až vykonají své, tak jí zaplatí, přičemž dostanou nějaký náhodně vybraný kus jí vyrobeného oděvu, aby jejich výmluva vypadala věrohodněji. Část výplaty dávala madam. Stále jí ovšem zůstávalo dost na to, aby nemusela pracovat tak často. Jeden dva zákazníci týdně. To stačilo na to, aby si mohla nakoupit jídlo a příze, aby pracovala na kamufláži prodavačky. Kupovala si ovšem také vybrané šaty a šminky. Pár zákazníků si ji natolik oblíbilo, že jí dávalo dárky. Květiny, šperky, krajky. Byli bohatí a Marí po delší době lepšího jídla opět rozkvetla jak růžička.

Marí kvetla a kvetla, ale na mysli klesala stále víc a víc. Nechtěla, aby to tak skončilo, ale čím dál více si uvědomovala, že se jí její život vymyká z rukou. Rovněž zjišťovala, že ji Madam stahuje stále více a více do své moci. K ničemu ji nenutila. Zdánlivě. Nenápadně na ni tlačila a Marí jí podléhala, aniž by si uvědomila, že nejedná ze své vlastní vůle. Tak počet jejích zákazníků pomalu narůstal. Nejprve byl jen jeden či dva týdně. Pak jí Madame přistrčila třetího – prý ‚jen protentokrát‘. Jenže příští týden se stalo to samé. A pak přišel pátý. Nakonec se jejich počet ustálil na osmi až devíti týdně. Někteří chodili ráno, jiní večer. Asi pět zákazníků bylo stálých. Rychle si zapamatovala jejich libůstky a tím si ji oblíbili ještě více. A nosili jí ještě více dárků. Nebo jí dali více peněz než si žádala.

Co se týkalo peněz, měla se stále lépe a lépe. Kdyby chtěla, mohla si koupit nový dům – v bohaté čtvrti dokonce. Dokonce si mohla najmout služku. Vždy, když na to pomyslela, vypukla v trpký smích. Vzpomínala, jak sama obcházela domy a žadonila o službu a oči se jí plnily slzami. Kéž by tenkrát uspěla!! Jenže se to celé pokazilo…

 

Takhle to dál nepůjde, napadlo ji jednou ráno, když zavřela dveře za dalším zákazníkem. Stálým zákazníkem, který pravidelně chodil každý týden v tu samou dobu a liboval si v provazech, roubících a ostrých nůžkách, kterými jí přejížděl po celém těle, ale nikdy neřízl, i když mnoho nechybělo a v poslední dobou čím dál častěji. Tento zákazník jí během jejich setkání vždycky vyprávěl různé věci. Většinou se týkaly její ubohosti a jak on moc dobře věděl, že jen předstírá, že je jen prodavačka – ale on přece věděl své, vždyť ho za ní poslala sama Madam. Novinkou včerejší noci bylo, že Madam ho za ní poslala ve chvíli, kdy se doopravdy snažila být prodavačkou. Nebýt umlčená roubíkem, jistě by něco namítla. Naštěstí on mluvil dále – i když Marí Madam řekla, že už pro ni nebude pracovat, ale že bude prodávat, Madam dále tvrdila svým zákazníkům opak. Dokonce tvrdila, že sama navrhla, aby se Marí přestrojila za prodavačku. Tak proto k ní nechodili zákazníci. Byla pro ně obyčejnou děvkou vykonávající své povolání pod maskou nevinnosti.

Když zavřela dveře za tímto sdílným zákazníkem, otočila se a jako ve snách kráčela ke své skříni. Vytáhla si ty nejprostší šaty a oblékla si je. Jen zběžně se upravila před zrcadlem, ale nijak se nestrojila. Věděla, že teď má nějakých šest hodin volno. Vstala a vyšla ven. Bloudila městem bez určitého cíle. Dorazila k mostu a opřela se uprostřed o zábradlí jako by to plánovala celé týdny. Oči se jí zaplnily slzami a netrvalo dlouho, aby se jimi zmáčely i tváře a rukávy, do kterých si obličej otírala. Držela se zábradlí, jako by se kolem ní rozkládal širý oceán a ona v něm ztracená chytala se poslední záchrany. Tu jí přišlo na mysl, že po ní nijak netouží. Byla to natolik nová myšlenka, že přestala plakat. Vzhlédla a ujistila se, že osaměla. Příležitost! Chopila se jí a ani si pořádně neuvědomovala, co přesně to znamená. Jediné, co věděla, bylo, že teď nesmí zaváhat. Přelezla, spíše přeškrábala – nijak ladný pohyb nevykonala – poslední překážku a zábranu. S pohledem na proudící vodu se odrazila od zábradlí. Poslední myšlenky? Zemřu! Konec! Bratře…

Tu se tělo v pádu zastavilo a zhouplo a v rameni to bolestně křuplo. Její výkřik byl však způsobený spíše překvapením a rozmrzelostí, než bolestí – ta přišla až o malou chvíli později.

„Rychle!“ křičel na ni mužský hlas „Druhou ruku!“

Omámená mu ji podala a on ji jediným plavým pohybem, jak je silný, vytáhl zpět na most. Ramenem i celým tělem projela druhá vlna bolesti. Marí se již neudržela a rozplakala se svému zachránci na rameni.

„Ženská bláznivá…“ povzdechl si on tak, že ho Marí sotva slyšela „Co tě to holka popadlo?“ ptal se jí.

„Oni… oni…“ koktala jako smyslů zbavená.

„Tak pojď.“ řekl smířlivě a vedl ji pryč.

Šla s ním poslušně jako ovečka. Nevedl ji do ložnice, jak jednu část její mysli napadlo, ale do hostince, kde jí objednal silné víno. V soukromém salonku jí ošetřil rameno, jak jen to šlo. Lékař očividně nebyl, ale úplně nezkušený taky ne.

„Tak…“ zhodnotil svou práci „Lepší?“ ukázal na víno.

Marí pokývala hlavou. Její pohled se totiž upíral na zachráncovu ruku. Šedá? Jak může mít někdo tak šedou kůži? Nedocházela jí podstatná zkušenost.

„Tak řekneš už mi, co se stalo?“ pobídl ji „Možná ti budu moci pomoct…“ naznačil.

„Můj bratr byl zabit…“ zarazila se „U Stvořitele! Tarnen!“ konečně pochopila.

Dalo mu překvapivě málo práce ji uklidnit. Byla ještě značně otřesená, ale plně si uvědomila, že tenhle tarnen ji zachránil.

„Zabil ho nějaký tarnen.“ vyprávěla tedy dále.

„On pracoval pro Cech.“ konstatoval její zachránce.

Marí přikývla.

„Po smrti rodičů jsme potřebovali prostředky. On mě živil… a když zemřel, tak… nesehnala jsem službu, a tak… jsem… zkoušela jsem se živit poctivě, ale Madam, jak jsem jednou přijala pár zákazníků, navedla lidi, aby u mě nekupovali a já… já na to skočila…“ znovu se rozplakala „Už jsem to nemohla vydržet…“

¨ Její vyprávění bylo zmatené, ale to podstatné pochopil. Na chvíli se zamyslel. Číst mu Mari myšlenky, dozvěděla by se: ‚Jaká to šťastná náhoda! A přitom to na začátku vypadalo, jako velký průšvih…‘ Samozřejmě, že by Mari ani nerozuměla, co tím myslí. Nemohla vědět, že před ní sedí vrah z Cechu, kterému se před osmačtyřiceti hodinami povedlo vytočit svého mistra k nepříčetnosti a tím si vysloužil zatím nejprapodivnější misi, jakou kdy měl (a to do toho počítal i tu honbu za tím praštěným dědkem, kdy celé hodiny ležel v knížkách), která začala tím, že byl donucen pozřít jakousi drogu od ‚spolehlivého‘ dodavatele jinak by již jistě dávno odpadl. Ještě nyní cítil její účinky a věděl, že příští den bude pro něj utrpením – tak už to bývá, když si tělo začne uvědomovat, že již tři dny nic nejedlo ani nespalo. Ještě štěstí že na té droze nevzniká žádná fyzická závislost – jen psychická. Ale to už zabíháme pryč od Mariina příběhu. Vyměníme tedy prasklou strunu, doladíme a můžeme znova začít pět tu píseň zvanou život.

„Možná bych ti přece jenom mohl pomoci…“ řekl v ní tarnen po chvíli „Nedaleko odsud jsou kočovníci.“ Mari čekala, jak se věc vyvine „Jejich vůdce mi dluží malou službičku…“ naznačil, ale detaily dál nerozváděl „Mohla by ses k nim přidat…a pak už by to záviselo jen na tobě.“ pohlédl na ni.

„Já nevím…“ zakoktala.

„Chceš snad takhle pokračovat i nadále?“

„Ne!“ řekla mnohem důrazněji, než původně zamýšlela, objala se pažemi a znova promluvila již o poznání tišeji „Takhle už dál ne.“

 

 

Může mu vůbec věřit? Napadlo ji to cestou ke kočovníkům. Ten lesk v jeho očích se jí zdál podezřelý (díky bardovi příliš zabíhajícímu do detailů víme, co ten lesk způsobovalo). Navíc jak se pořád rozhlížel… Nakonec se rozhodla, že rozhodně nemá co ztratit. Na životě jí nezáleželo a o čest přišla dávno předtím.

Tak přece jenom ji zavedl ke kočovníkům. Usadili se na samé hranici města. Tarnen zcela neznatelně znervózněl – na okamžik zvolnil krok, ale pak jí pokynul, aby ho následovala, a znova zrychlil. Zavedl ji k vousatému obrovi, který ji převyšoval o dobrou hlavu. Odhadla, že je tak o rok, o dva starší, než by byl její bratr. Byl jí představen jako Willner – s doplněním, že ho může oslovovat ‚Wille‘. Z dalšího jednání byla vyloučena. Will a tarnen spolu tiše rozmlouvali dobrých deset minut aniž by z jejich rozhovoru zachytila jediné slovíčko. Párkrát si ji Will změřil zkoumavým pohledem ne nepodobným těm, kterými ji obdařovali její zákazníci. Uvnitř však tušila, že se ji nesnaží vnímat jako tělo k zahřátí postele, ale snaží se odhadnout její skrytý potenciál. I tak neklidně přešlapovala se sepjatýma rukama a pohledem přeným do země. Konečně k ní oba muži přikročili a když Will promluvil, jeho slova patřila jí.

„Tak dobrá. Můžeš u nás nějakou dobu zůstat. Pokud budeš užitečná, tak i déle. Vše bude záviset jen na tobě. Takké se ti podívá na tu ruku.“ prohlásil a kývl na tarnena „Nemusíš mít obavy, příteli. Pokud jsi mi opravdu nelhal – vždyť vím, že ty to nemáš ve zvyku, ale nezapomeň, co jsem ti říkal – tak jí pomůžeme.“ pravil již opět k tarnenovi, ale protentokrát dostatečně nahlas, aby to slyšela i Mari.

Z nějakého důvodu Mari přesně pochopila, co tou poslední narážkou obr Will myslel – že byla určená hlavně jí. Tarnen neměl podle Willa ve zvyku lhát, ale Mari on neznal. Kdoví co mohla tarnenovi namluvit, jen aby jí pomohl. Tak proto ty pohledy. Will jí zatím zcela nedůvěřoval.

Tarnen už byl na odchodu. Mari si uvědomila, že ho možná již nikdy neuvidí, až když byl téměř u dveří.

„Počkejte!“ vykřikla a cupitala k němu.

Zastavil se a zdvořile opětoval její objetí.

„Děkuji.“ řekla „Děkuji…“ nenacházela další slova.

Tarnen jí konejšivě položil ruku na hlavu.

„Já vím.“ když ho pustila a poodstoupila ještě dodal „Sbohem.“ a „Willovi můžeš věřit.“

 

 

Proč ne?! Proč to zase nevyšlo?! Mari strnule seděla na lůžku a vytřeštěnýma očima zírala na Willa. Něco povídal, ale Mari nepotřebovala slyšet slova – stačil jí jeho postoj a pohled. Matně zaznamenávala, že hovoří o velkých výkladech, které je její přijetí bude stát. Nakonec však padla ona věta.

„Takže jak zaplatíš?“ oním nezaměnitelným tónem.

Zacouvala by, ale stěna jí v tom bránila. Chtivě se po ní natáhl. Tu se v Mari něco zlomilo. S výkřikem odrazila jeho ruku a vyskočila z lůžka. Úpěnlivě se modlila, aby po ní znova nechňapl, když ho těsně míjela. Běžela ke dveřím, ale ty byly zavřené. Otočila se k němu.

„Otevřete je!“ přikázala „Nebo mě radši zabijte! Znova už se děvkou nestanu…“ hlas měla překvapivě pevný.

„Uklidni se.“ ozval se Will „Prošla jsi. Mortifer nelhal. Platí, co jsem říkal prvně. Můžeš zůstat, jak dlouho budeš chtít. Navíc…“ dodal „…osobně dohlédnu, aby tě nikdo neobtěžoval.“

Vstal a vydal se ke dveřím. Mari jasně viděla, že o její tělo mu ani předtím nešlo.

„To…“ v ústech jí vyschlo.

„Byla to zkouška.“ nebylo tak těžké uhodnout, co chtěla říct „Musel jsem vědět, jestli jsi nelhala.“

Uvěřila mu. Bezvýhradně. Radostí se rozvzlykala.

„Takže…“ opět nebyla schopná dokončit větu.

„Můžeš zůstat.“ potvrdil jí a až vyjekl jak prudce ho objala „No tak. No tak. Pozor na rameno. Víš, co říkal Takké… Navíc…“ dodal, když ho pustila „…mám ženu a dvě dcery. Teď si odpočiň. Zítra vyrážíme dál.“

Mari padla na lůžko jen, co Will odešel. Její nový život začínal. Nemohla tomu skoro uvěřit. Ale inu proč ne? Život není snadný, ale čas od času se na člověka může usmát štěstí.

Primary Sidebar