Skip to content

Dikus: Rváč

Dikus: Rváč published on

Nemám rád tyhle staré, neznámé domy. Tuhle čtvrť. Vůbec tohle zkažený město.

Usadím se na půdě jednoho takového polorozpadlého domu a dírou ve střeše opatrně vyhlédnu ven. Stejně toho moc nevidím. Je šero a prší.

Jak jsem se sem vůbec dostal? Zase lítám z průseru do průseru. Sakra. Ale co, jsem dítě ulice, jsem rváč, umím si poradit. Jak jinak bych se dožil dospělého věku? Tentokrát je to ale jiné. Jde po mě vrah cechu. Možná dva. A vyčmuchali mě tu. To je špatné. Hodně špatné. Jsem realista, nelžu si. Z tohohle se asi nevysekám. Ale rozhodně se nevzdám.

Zvažuji možnosti. Přímý střet samo sebou vylučuji. Musím se jim prostě ztratit. Sice to není dlouhodobé řešení, ale pak už něco vymyslím. Jsou blízko, vím to. Možná už dole v domě. Jestli tady zůstanu, jsem stoprocentně mrtvý. Všechny svoje smysly šponuji na maximum. Jestli jsou dva, tak ten druhý jistí dům z venku. Pokud se pokusím vylézt ven na střechu. Skončím se šipkou v zádech. Radši se pomalinku přesunu po trámu na druhou stranu půdy.

Mam štěstí, trám nezasténal. Pod sebou dobře vidím na schodiště vedoucí na půdu. Tudy jsem přišel. Každý lepší pozorovatel by jsi všiml stop v prachu. Je mi jasné, že ten kdo po mě jde, je už pod ním nebo někde na něm. Vrazi z cechu nejsou jediní, kteří mají trénovanou trpělivost. Já měl lepší školu – ulici.

Jsem na trámu skoro nad schodištěm a ani se nehnu. Je tu tma, takže pokud v ní nevidí stejně jako já, nepřijde na mě. Věčnost. Tak je to vždycky, když čekáte, jestli přijde smrt. Snažím se prohlédnout tmu, ale stále nic. Už mě pálí oči. Možná z toho prachu. Já ale chybu neudělám nebo alespoň ne tuhle. Čekám. Vím, že nakonec přijde.

Plán už mám jasný. O dva bloky dál je vstup do stok. Tam jsem jako doma. Vlastně opravdu doma. Když se dostanu až tam, tohle kolo vyhraji.

Pohyb! Ano, určitě. Viděl jsem jak se na schodišti pohnula hlubší tma než je ta okolní. Kdybych tam tak pořád nezíral, nevšiml bych si. Je dobrý. Ty schody pěkně vrzaly, alespoň pode mnou. Naprosto jsem ztuhnul, skoro nedýchám. Počkám až se posune pode mě. Tohle je jediná cesta ven, musím to udělat.

Vytáhnu Krvelačného. Je to takový kříženec mezi mačetou a mečem. Broušený z jedné strany. Lehká, dlouhá čepel, jílec jen z motané kůže. Žádné zbytečnosti. Jen nutné vyvážení. Kdysi sem si ho vyrobil sám. Od té doby mě už mockrát podržel, když to bylo třeba. Doufám, že tak tomu bude i teď.

Cítím, jak mi po spánku klouže kapička potu. Nepříjemně lechtá.

Skočím. Možná bych se i modlil, kdybych v někoho věřil. Nevymýšlím žádné finty. Prostý úder shora. Opřu se do toho celým tělem. Teď spoléhám spíše na hrubou sílu než na umění. Proti cvičenému vrahovi by to stejně nemělo cenu. Má dva tesáky. Stačilo mu pouze malé zašustění látky a už stojí otočen a připraven. Opravdu je dobrý. Na takový úder se ale nedá připravit.

Řítím se na něj shora, zvedne oba tesáky do krytu. Musí. Vyhnout by se nestihl a bránit se jen jednou rukou by nemělo smysl. Zbraně se střetly. Odlétly jiskry. Jemně osvítily jeho obličej. Mírně překvapený výraz. Neudržel. Ruce mu klesly. Krvelačný se mu zakousl do těla. Tlačil jsem ho proti jeho krku. Ale nepustil mě.

Čepel sklouzla po klíční kosti k ramennímu kloubu a vyrobila nádherný, krvavý zářez. To mu do velké míry ochromí ruku. Pak už jsem ho zavalil svým tělem a žuchli jsme na zem. Všude kolem se zvedla mračna prachu. Převalili jsme se.

Prachové mračno proťala šipka z kuše. Podle úhlu určitě přiletěla z té díry ve střeše. Šipka zasáhla nejdříve mého protivníka, sklouzla mu po boku a musela tam způsobit nepěkný šrám. Mě se pak zakousla rovnou doprostřed stehna. Určitě až na kost. Z nohy vystřelila bolest. Dodalo mi to ohromné síly. Ani oni se navzájem nešetří. Alespoň to znamená, že nebyla otrávená. Byl to výstřel víceméně naslepo.

Odhodil jsem svého soka stranou. Určitě je lehčí než já. Hlavně se dostat z dosahu jeho tesáků. Nestihl jsem to. Jde mi taky po krku. Proč ne. Blokuji jeho úder. Předloktí proti předloktí. Jeho tesák je ale zatraceně dlouhý. Škrábne mě těsně nad ramenem.

Ale už jsme od sebe. Jsem blíže ke schodišti. Uvědomím jsi, že to jsem vlastně chtěl. Nemám čas ho vyřídit. A i kdybych to zvládl. Dostal by mě ten druhý. Volím rychlý ústup dokud mám šanci. Nemrhám časem ani energií na to se zvednout. Jenom se převalím přes první schod. Poslední pohled do černé hlubiny. Pak už jen rány ze všech stran. Ještě, že po nich umím dobře padat. Bolí to, ale jinak je to celkem bezpečné a rychlé. Trochu jsem se řízl o Krvelačného, nevadí. Co mi vadí víc, je to, že jsem při pádu o něco zavadil tou zpropadenou šipkou. A to bolí, sakra moc.

Seberu se a co nejrychleji vyrazím pryč z domu. Za sebou ještě zaslechnu:

„Tos podělal Sasile .“

Dva bloky. Neskutečná dálka. Mám je v patách vím to. Ten tesák byl otrávený. Dneska se prostě nedaří. Jediný co mě trochu utěšuje, je to, že to byla jen paralyzující látka. Chtějí mě živého. Alespoň pokud jsou informace z podsvětí správné. Kličkuji. Je to těžké. Už teď se cítím pomalejší. Ta šipka v noze taky nepřidá. Navíc tak běžím pomaleji. Ale běžet přímo rovně je sebevražda.

Konečně dorazím k dalšímu rohu. Skočím za něj parakotoulem. V tu chvíli, mi nad hlavou prosviští šipka. Předvídatelné. Taky bych tak mířil. Ve správnou chvíli tam cíl určitě bude. Je to jistá střela. Teda skoro. Běžím dál.

Dochází mi dech. Už nemůžu. Jed mě dostává. Ke vstupu do stok se nedostanu. A i kdyby, dál už určitě ne. Vědí, že daleko nedoběhnu. Asi ani příliš nespěchají. Musím vymyslet něco jiného. Jenže myslet – nemůžu. Nemůžu se soustředit. Probíhám kolem kanálu. Je to ten co zlákává vodu malou, zamřížovanou brankou pod chodník. Kde pak přeteče přes malou polici až k díře, kde padá do stoky. Tenhle kanál ale svojí mříž nemá. Určitě si s tím dal někdo pěknou práci.

Rozhodnu se okamžitě. Vrhnu se tam po hlavě. Škrábnu se o vyčnívající zbytek zrezavělé mříže do zad. Už toho mám dost. Jestli dostanu otravu krve…dneska už by ta smůla snad stačila. S vypětím všech sil se posouvám do strany po polici, abych nebyl z venku vidět. Stejně je už tma. Musím se tam pořádně smáčknout. Nevím jestli musím ještě trošku nebo už to stačí, ale už se prostě nemůžu hnout. Zůstanu ležet. Bezmocný. Chladivý kov Krvelačného mě trochu uklidňuje. Začínám ztrácet vědomí.

Doufám že si budou myslet, že jsem se ztratil do jednoho z domů tady v ulici. Pokud by chtěli prohledávat stoky, museli by tam vlézt přímo tímto kanálem aby mě našli. Mám naději. Doufám, že se probudím dřív než mě sežerou krysy. Nevím jak byla ta paralyzující látka silná. Prostě počkám. Co asi tak můžu dělat jiného? Bude to v pohodě, určitě. Jen, jestli bude pršet, utopím se…

Primary Sidebar