Skip to content

Evelína: Jediné rozhodnutí

Evelína: Jediné rozhodnutí published on

Svítá. Slunce se nesměle, tak jak to dokáže jen ono a první milenci, dotýká nejdříve listů, kmene a nakonec i špiček trav. Zastaví se u kapek rosy visící na pavučině, upraví svit a pak se bez rozmýšlení rozběhne po celé krajině. Vše se rázem ze šedivé promění v zlatou. Ranní ticho naruší křik sojky a vzápětí skřípání štěrku zpod železných kol. Koně pohazují hlavou a ani je nikdo nemusí k běhu
pobízet. S ržáním projedou a zmizí za zatáčkou. Krajina zpátky upadne do ospalého ticha.
„Už tam budeme?“
– „Drahoušku, vždyť je to chvíle co jsme vyrazili!“
– „Jóó? To si já nepamatuju!“– „Protože jsi ještě spal.“
– „A jak jsem se dostal do kočáru, ha? Jsem náměsíčnej?“
– „Ale kdepak, přenesli jsme tě!“– „To teda nene, to bych se probudil“
– „Foebusi nediskutuj! Prostě jsi spal!
Právě probuzený klučina nervózně poposedával na polstrovaném sedadle. Vraceli se z návštěvy pratety a on už se moc těšil domu. Ačkoliv tetin dům skýtal nepřeberné množství dobrodružství a poťouchlostí, ukázalo se, že nikdo z rodiny jeho nadšení nesdílí. Takže když mu bylo zakázáno zkoušet, jak dlouho vydrží kočka v brnění, jestli jsou vystavené zbraně opravdové, jestli stráže opravdu v noci nespí a spoustu dalších „jestli“, začal se nudit. Teta byla svraštělá a nahluchlá. Její manžel byl již po smrti a ona chtěla svého synovce spatřit ještě dříve, než odejde za ním. Slíbila rodičům, že když ho dají na školu, přispěje na něj ze svého dědictví. Foebus netušil, co je to škola a bylo mu to fuk. Věděl, že až bude velký, bude mít velký meč, od Khandarieů, dlouhonohého koně a bude zachraňovat lidi před příšerami. Kolem poledne se kočár zastavil u hostince. Nad dveřmi visel
štít, v němž se proplétali tři hadi, kteří se vzájemně kousali do ocasu, avšak nebylo jisté čího.

***

Foebus se loudal ulicemi Askelaty. Byla to jeho poslední procházka, než nastoupí do školy, ze které se nevyhazuje. Jsou jen dva způsoby jak ji ukončit. Buď člověk absolvuje a získá cechovní znak, nebo ho odnesou v dřevěné truhle. Při tom pomyšlení ho trochu zamrazilo v zádech. V zápětí se trochu uklidnil. Je přeci synem lorda Festinlara. Budou k němu milí. A co když ne? Nesmysl! Ještě není situace, ze které by se nevymluvil. Jak tak přemýšlel nad svojí budoucností, zastavil se před vývěsním štítem s třemi propletenými hady. Napít se mu rázem připadalo jako dobrý nápad. V hospodě bylo mnohem víc hluku, než by člověk při prvním pohledu řekl. Zasedl ke stolu a čekal, než někdo přijde. Rozhlížel se
kolem. U stolů seděli jak zachmuření sedláci tak do sametu oblečení páni. Nikdo si však nestěžoval.
Dokonce to vypadalo, jako by se ani neviděli. Stěny byly obíleny vápnem. Místy však opadalo a byly vidět šedé kameny. U stropu vysel lustr z paroží. Hospoda jako každá jiná. Přesto měl Foebus takový prazvláštní pocit, že už tu někdy byl.
„Co to bude?“vyrušil jej z uvažování melodický hlas. U stolu stála brunetka s velkýma očima a kyprým poprsím. Na chvíli ztratil řeč a pak si objednal černé pivo. Vypil první, vypil druhé. Při třetím se mu zdálo, že je hospoda větší a plnější. V hlavě cítil slabý tlak, tváře měl unavené a oči se mu klížily.
Z ospalosti ho vytáhl ukňouraný hlas.

„Já tohle jíst nebudu“– „Neodmlouvej!“– „Ale vždyť je to tlusté“– „Ještě slovo a nic nedostaneš!“
– „Mamííí!“ kluk dostal pohlavek, až skoro zabořil nosíkem do talíře. „Řekl jsem, že to sníš, tak to přestaň zkoušet na mámu!“ Dítě zůstalo chvíli v klidu a pak nabodlo maso na vidličku a začalo jej rvát jak pes svůj žvanec.
„A už toho mám dost! Neumíš se chovat, je čas aby ti to někdo konečně vtoukl do hlavy!“ Muž v brokátovém wamsu se po něm natáhl, přehnul přes koleno a začal mu sázet jedu ránu za druhou.Foebus se zděšeně díval na své pětileté já. Na ten výprask si pamatoval. Celou cestu domů pak totiž musel sedět a pamatoval si tak z cesty každý kamínek. Několikrát zamrkal a pak se podíval zpátky.
Díval se do hlubokého výstřihu mladé šenkýřky, jíž se šňůrka stahující halenu rozvázala a odhalovala taka víc než některé slečny v žlutých stejnokrojích.
„Další?“– „Co..?“– „Další pivo?“– „Já…Ano…ne…prosím vás…“– „Tak já vám jedno pro jistotu přinesu.“
Foebus zíral na místo, kde ještě před chvílí viděl svého otce, jak mu uštědřuje výprask. Ta hospoda ale tenkrát stála úplně někde jinde. Nestalo se to ve městě! Rozhlédl se kolem sebe pozorněji.
Skutečnost ho praštila do očí jak palice krávu na porážce. Akorát on se z toho nesložil. Zatím.
„Zajímavý úkaz, že? Člověk by řekl, že pití rozvazuje jazyk a ono snad i vyčišťuje zrak.“ Před Foebusem stál korbel s pivem a vedle něj seděla slečna, do jejíhož výstřihu před chvílí koukal.
„Nebude vadit, když si k vám přisednu?“– „Ne-e,“ zakoktal.
„Tak co tomu říkáte, docela legrace, nemyslíte?“ pokračovala v hovoru, „třeba támhle ten chlápek co sedí hned u dveří.“
Podíval se tím směrem. Od stolu zrovna vstával člověk se zachmuřenou tváří a společně s ním deset jeho kopií, každá o rok starší.
„Ten člověk v hospodě prožil skoro celý svůj život. Smutný život. A támhle – tam zase můžete vidět jeden z těch šťastnějších.“
Ukazovala na tři stoly. U jednoho seděl mladý muž s čerstvě rašícím vousem, jeho přátelé ho poplácávali po zádech a on se šťastně usmíval. U druhého vedle něj sedělo krásné děvče celé v bílém.
U třetího stolu zase on, ale s bílým plnovousem, přál svému vnuku štěstí do života.
„Máte tu hodně silné pivo. Nějak se mi po něm…škyt…množí voči…teda lidi.“
Brunetka jeho poznámku ignorovala.
„Stalo to hodně dávno, někdy těsně z počátku Vzniku se pokusila velice mocná bytost změnit budoucnost. Zvorala to a tak že pořádně. Natolik pomíchala proudy času, že ty začaly plynout naráz. Chvíli to vypadalo, že se bude muset začít s tímhle světem znova od začátku, ale nakonec se to podařilo vyřešit jinak. Tvůrce vytvořil něco jako kotvu, od které začaly časy opět normálně plynout.
Tou kotvou bylo místo, kterém nějaký chytrák později postavil hospodu a to co tu vidíš je prolínání časů tak, jak se u kotvy setkávají.“
„Moc hezky jste mi to trojení a čtverní postav vysvětlila, ale to bych tu musel vidět i sebe. A sebe tu nevidím! Tááákže, jsem naprosto normálně opilej! Nebo jsem na dvoře. Du se tam podívat!“ Foebus se zvedl a vratkou chůzí odešel na dvůr ulevit svému břichu.
„Na dvoře nejsem!“ hlásil, jakmile se odpotácel zpět. Pořád tam seděla. „Neutečou vám slečno zákazníci? Když je nebudete obsluhovat?“– „Neutečou, je nás tu dost a když, stejně se ještě někdy vrátí.“
„Já bych se taky vrátil, kdybyste tu ještě pořád pracovala“– „Opravdu?“ zeptala se s vážnou tváří.
„Opravdu, ale musíte mi slíbit, že tu budete.“– „Slíbím, když vy slíbíte, že zůstaňte zítra doma a nikam nepůjdete!“ její hlas byl naléhavý a oči uslzené – „Ale jak vy…to nejde, jde o důležitou věc!“
„Prosím!“– „Nejde to!“- „Proč myslíte, že jste se tu nenašel?!“ řekla zoufale.
Foebuse tahle otázka zaskočila, ale jak měl vypito a jak ho sváděl pohled do údolí šenkýřčina poprsí, vypálil ze sebe – „Protože jsem s vámi v horním patře tohohle lokálu!“
Facka mu přiletěla tak nečekaně, že praštil hlavou o stůl. Když se z té rány vzpamatoval, nikdo vedle něj neseděl. Nedopité pivo zteplalo, lokál byl najednou poloprázdný. Zmateně se podíval kolem sebe, nechal tam útratu a vyděšeně vyšel ven. Naposledy se podíval na štít, v němž se proplétali tři hadi,
kteří se vzájemně kousali do ocasu, avšak nebylo jisté čího.
„Zase se snažíš měnit budoucnost? Víš, jak to dopadlo posledně!“pravilo starší vydání hnědovlasé šenkýřky. – „Ale vždyť je tak mladý.“– „A co ty s tím! To je život, jedni žijou, jiní umírají!“– „Ale on by nemusel. Stačilo by jediné rozhodnutí.“

Primary Sidebar