Skip to content

Kitikara: Čajové dobrodružství

Kitikara: Čajové dobrodružství published on

Fanfikce na Svět bez jmena do soutěže. Spolupracovali: Stařec, Černá vdova alias Lenka K., Dark. Charaktery i skutečnost upravena podle potřeby. A pár lidí říkalo, že je to i vtipný. Ještě upřesním rok a umístění.

——————–

Blíží se jedenáctá hodina večer, když jdu domů z čajovny. Miluju chuť jasmínového čaje i jeho účinky na svou náladu – smích a dělání bláznivých věcí.

Usměji se nad svým nejnovějším nápadem, kterým je zapálit několik svíček na opuštěných hrobech, aby se měly místní drbny čemu divit. Prohrábnu si kapsu a objevím dvě svíčky s poloprázdnou krabičkou zápalek. Jasné znamení, že mám plán uskutečnit.

Při chůzi do prudkého kopce se pořádně zadýchám, takže si divného zvuku všimnu až v půli cesty k cílovému hrobu. Zarazím se, ale zvědavost mě táhne ke zdroji zvuku někde u posledního odpočinku místní honorace.

Divné skřípání zní, jako by někdo chtěl odsunout těžkou žulovou desku.

Tohle se nedá udělat zevnitř, napadne mě, když zapaluji svíčky a vyhrnuji si rukávy, abych desku odsunula sama.

Nakonec společnými silami uděláme dost velký otvor pro opuštění hrobu. Unaveně se svalím do trávy, pak vyprsknu smíchy. Zase se projevila moje schopnost úplně náhodou zachraňovat.

Země tady není zrovna nejteplejší, proto se zase vyškrábu na nohy. Chci si taky prohlédnout, co se vyhrabalo z hrobu.

Dívám se do jasně modrých očí, které mi pohled tvrdě oplácejí. Má ve tváři poměrně napjatý výraz, asi čeká co udělám.

„Kiti, jméno mé. Náhodou jsem šla kolem,“ představím se s úsměvem.

Až teď si všimnu, že nemůže být obětí opileckého vtipu mladíků z vesnice, protože tady nikdo bělovlasý s šedivou kůží nežije. V naší zemi nemají temní elfové zrovna nejlepší pověst.

„Já se jmenuji Mortifer,“ odpoví se zaváháním. Vrhne na mě tázavý pohled.

„Jsem sice trochu přiopilá, ale už se mi tu nelíbí. Dáme desku zpátky, ať není ráno poprask. Pak půjdeme ke mně domů,“ navrhnu. Moje nálada sice pramení z jasmínového čaje, ale zabralo by to příliš vysvětlování.

Přikývne.

Společně zahradíme stopy a vydáváme se k domovu. Po cestě ho ještě přesvědčím, aby si vzal mou bundu a dal si kapuci na hlavu. Snaží se jít co nejblíže, asi nechce riskovat můj pád.

Doma ani nerozsvěcím a jdu s Mortiferem rovnou do pokoje, kde se rychle převléknu bez ohledu na mého hosta. Proč taky ohledy? Je přece tma.

Zakašlání mě donutí se ohlédnout, jenže sotva rozeznávám obrysy postavy.

„Víš, já vidím i po tmě,“ upozorní mě tónem, který se používá pro komunikaci s cvoky nebo tak něčím.

Opět vyprsknu smíchem a dodám, že doufám, že jsem ho neznechutila.

Kdesi v hlavě mi probleskne, že teď vypadám opravdu jako cvok. Už jen to, jak bezstarostně si ho beru domů. Všechny varování rozbíjelo to, jak jsem na něj narazila. Muselo být opravdu hrozné probudit se v hrobě, zoufale se pokoušet dostat ven a přemýšlet, kolik vzduchu ještě zbývá.

„Budeš si muset lehnout za mnou do postele,“ oznámím mu rázně.

„To nemusíš dělat. Klidně budu odpočívat na zemi,“ odpoví rychle.

Povzdechnu si a začnu vysvětlovat: „Kdyby sem ráno náhodou přišla moje matka, a uviděla by tě v mém pokoji, udělala by děsný povyk. Když si lehneš ke mně pod deku, dokážu tě líp schovat,“ pravím unaveně a položím se na bok čelem ke stěně.

Buď mám pádné argumenty, nebo se nechce hádat, protože za chvíli slyším jeho oddechování dost blízko.

Ráno se vzbudím nezvykle brzo. Nechápu, proč jsem tak natlačená na stěnu. Když se posadím, abych si pořádně zívla, uvidím šedivou ruku svého nočního hosta a pomalu se na všechno rozpomenu.

Svým vrtěním ho nakonec probudím. Teď mám šanci si temného elfa pořádně prohlédnout. Nevypadá vůbec špatně a takhle po probuzení je spíš roztomilý. Ostražitě se rozhlíží, patrně hledá únikové cesty, až se rozječím.

„Jestli se posuneš, dojdu pro něco ke snídani. Včera večer jsem nic nejedla a mám pořádný hlad,“ zkusím ho uklidnit.

Po jídle už mi docela věří. Blahořečím své nespavosti, protože takhle brzo na hřbitově ještě nikdo nebude a my si budeme moci hrob pořádně prohlédnout. Mortifer má dost důvodů chtít vypátrat, kdo mu tohle provedl.

Cestou se zeptá, jestli neznám někoho jménem Zobanov.

Usilovně přemýšlím. Bohužel musím zavrtět hlavou, nikoho toho jména neznám.

Na hřbitov sestupujeme strání zarostlou náletovými dřevinami. Jdu vedle elfa s pocitem slona v porcelánu, jelikož oproti němu dělám strašný hluk.

Tak padesát metrů od zdi mě zarazí a soustředěně poslouchá. Já samým napětím zadržím dech. Když doposlouchá, naznačí rukou, abych se na zbytek cesty sehnula. Zajímalo by mě, co slyšel. Zanedlouho se to dozvídám.

„Ta deska má minimálně metrák a já nevěřím, že někdo omámený, vážící sotva polovinu, ji nadzvedl a odkráčel pryč,“ rozčiluje se podsaditý pořízek u hrobu s odsunutou deskou.

„Mohl nás normálně podfouknout nebo se mu přenos nepovedl, šéfe,“ uvažuje další muž.

Zírám na náš kus svaté půdy plný nebezpečně vyhlížejících banditů.

Mortifer si zaujatě obhlíží situaci. Vůbec bych se nedivila, kdyby tam chtěl jít a pozeptat se těch chlápků, co s tím měli v úmyslu. Typický chlap.

V náhlém hnutí mysli jej chytím pevně za ruku a naléhavým šepotem mu akci vymlouvám. V jednu chvíli nebezpečně zvýším hlas nad šepot a on mi zakryje rukou pusu. V tom okamžiku se mi šíleně rozbuší srdce.

„Zajímalo by mě, jak jinak se tam chceš dostat,“ ptá se s ironií v hlase.

„Nedávno tady zemřel při nehodě mladík. Zvládnu zahrát plačící přítelkyni a nenápadně to omrknout. Stačí natrhat pár kytek,“ objasním svůj plán.

Trochu neochotně ustoupí mému nápadu. Dost se mi uleví.

O čtvrt hodiny později vidí muži přicházet plačící dívku s kytičkou jarních květů v sepnutých rukou. Vypadá opravdu zničeně a míří k novotou zářícímu náhrobku hned vedle cestičky. Dva muži se jí pokusí zatarasit cestu, ale jejich šéf je rychle okřikne.

Všichni zvědavě pozorují moje divadýlko zoufalé přítelkyně, takže mi brání v pohledu pod odsunutou žulovou desku. Výborně. Mortifer má další důkaz, že ho zachránil úplný cvok.

Pěkně namíchnutá se vracím pořádnou oklikou ke zdi, kde narazím na Mortifera čtoucího pergamen.

Zamračím se. Jak se k tomu dostal, když měl být celou dobu tady? Raději zavřu oči a negativní emoce vydýchám.

Asi pořádně funím, protože pocítím jeho tázavý pohled.

„Už toho mám tady plné zuby. Půjdeme na bezpečnější místo,“ šeptnu podrážděně odpověď.

Přikývne, ale stejně mám pocit, že mu moje vysvětlení nestačilo.

Když se vydrápeme nahoru, zamířím k mé oblíbené skrýši v lese, protože bude lepší se na den někam schovat. Nemám chuť narazit na někoho z bandy na hřbitově.

Skrýš je ve větvích dvou obrovských stromů, takže musíme trochu šplhat a já si zase připadám poněkud neohrabaná. To ale vyváží, jak mi galantně pomůže nahoru. Překvapením div nespadnu.

Mlčíme. Já přemýšlím, co dělat dál, no spíš jak se dostat za svým divným kamarádem, vedle kterého vypadá každý normálně. Mortifer si pročítá druhý pergamen a tváří se dost naštvaně.

„Víš něco o bandě Černého pardála?“ zeptá se nakonec zamyšleně.

„Vím. Původně to byli překupníci zakázaných předmětu, ale teď přešli na vydírání a prodej drog. Prý už pár lidí to vydírání nepřežilo. Rozhodně je lepší jít jim z cesty,“ odpovím přidušeně.

Zavřu oči a přitisknu se ke stromu, abych se vzpamatovala z šoku. Tak na našem hřbitově se potuluje banda zabijáků.

„Je ti dobře? Co jsi se vrátila z výzvědů, se celá třeseš,“ stará se Mortifer a přisedne si blíž.

Musím se usmát, protože je mi jeho blízkost velice příjemná. Pak odpovídám, že mě jen vylekala ta banda a že na mě padla únava ze včerejška. Ještě dodávám, že za tmy půjdeme za mým kamarádem, u kterého může bezpečně přebývat, jelikož vedle něj každý vypadá úplně normálně.

Mortifer s mým návrhem ochotně souhlasí a já odcházím domů dospat.

Doma co nejdřív předávám Starci zprávu, aby mě čekal po setmění. To byla ta jednoduchá část mého plánu. Mnohem větší práci dá přesvědčit matku, že musím večer zase pryč. Celá zoufalá se vymlouvám na učení, ale ona mi tvrdí, že mi to sama vysvětlí. Když po ní chci dovysvětlit pomocné znaky jazyka v MDT, vycouvá a s hrůzou v očích mě pustí ven.

Vyrážím za šera do své skrýše. Pakliže jsem byla za světla trochu neohrabaná, tak v šeru je to daleko horší. Než tam dojdu, třikrát se div nepřerazím. Při čtvrtém pádu padám do měkkého, lépe řečeno padnu Mortiferovi do náruče.

Na obličeji mě zašimrají jeho bílé vlasy a můj puls zase zkouší, kam až může vystoupat. Celou cestu dumám, jestli si toho všiml, nebo ne.

Až když stoupáme po schodech domu, kde Stařec bydlí, všimnu si, jak je můj společník ostražitý a vyvarovává se riskantních míst.

S úlevou vstoupím do kamarádova bytu s temným elfem po boku.

„Dobrý večer, Kiti. Koho mi to přivádíš?“ přivítá nás Stařec.

Dřív, než mu odpovím, se podívám Mortiferovu reakci. Stařec je stejně starý jako já, ale něco v něm dává tušit mnohem větší věk. Na sobě má černé kalhoty, košili, vestu s hodinkami a bílou kravatu. Vlasy má spleteny do dlouhého copu. I když elf nebyl zdejší, soudě podle jeho výrazu mu došlo, že Stařec „není tak docela normální“. Zpoza něj na nás křičel i jeho zvláštní byt, prosycený vůní bylinek a svic. Na trámech se sušily trsy různých květin a všechny pokoje byly přecpané knihami.

„Jmenuje se Mortifer a asi mu jde po krku banda Černého pardála. Je to delší příběh a ráda bych to rozebrala nad něčím tekutým,“ překotně odpovídám.

Mortifer na mě vrhne znepokojený pohled. „Jsi si jistá?“ zašeptá mi tak, aby to Stařec neslyšel.

„Naprosto. Vedle NĚJ na tebe každý zapomene.“

O něco později sedíme v kuchyni u stolu a já se rozplývám nad zeleným čajem s jasmínem. Měla bych se s pitím krotit, ať neudělám něco nevhodného.

Střídavě vyprávíme Starci události uplynulých dvou dnů. Konečně se dozvídám, jak se Mortifer dostal pod náhrobní desku.

Původně si ho najal a sepsal oficiálně smlouvu s cechem jistý mág Zobanov. Dostal tedy stručný popis domu, kde měl být cíl, ale ve skutečnosti to byla past. Mág ho paralyzoval, nalil nějakým lektvarem a přes rakev ve sklepě jej přepravil na náš hřbitov, kde si ho měla vyzvednout ráno banda Černého pardála. Zobanov si představoval, že zůstane paralyzovaný až do příchodu bandy, ale sotva byl přenesen, kouzlo pominulo, takže se začal dobývat ven.

Podle pergamenů nalezených dnes ráno má pracovat podle instrukcí bandy, která chce odstranit jistého Listeriana, který pochází ze stejného světa jako proradný mág, nebo Mortifera nevrátí zpět.

„Tohle je ve zkratce všechno proč chci najít a „promluvit si“ s šéfem té bandy,“ končí vyprávění temný elf.

„Pro začátek: můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš potřebovat – můj byt je ti plně k dispozici. Platí jen jediné pravidlo: jablka jsou moje. Dále – myslím, že ať už budeš podnikat cokoliv, měla by ti být nablízku Kiti.“

„Proč?“ ptá se téměř okamžitě Mortifer, až mi to přijde líto. „Chci říct, bude to pro ni zbytečně nebezpečné.“

„Myslíš?“ usměje se Stařec s nádechem provokace. „Rozhodně ne ve větším, než do jakého se sama uvrhne. Abych to vysvětlil: různí lidé přitahují různé vlivy. Například mě se dějí zvláštní věci: přijde ke mně návštěvník z jiného světa, baví se mnou mrtvola, nalezl jsem ostatky baziliška. Věř, nebo ne. Tuum. No, a Kiti přitahuje jiné vlivy. Nebo si snad myslíš, že když šla domů oklikou přes hřbitov, že měla u sebe svíčky a chtěla je zapálit na tvém hrobě, že to byla náhoda? Jestli něco chceš podniknout, vem s sebou Kiti. Zachrání tě.“

Rozhostilo se hrobové ticho.

Hodiny při mluvení rychle běží a já jsem stále uvolněnější, jako bych pila něco jiného.

„Jak jsi ho vůbec utajila doma před svou všetečnou matkou?“ zeptá se najednou Stařec.

„Pod dekou ve své posteli. To je jedno z míst kam mi neleze,“ odpovídám se smíchem.

„Mladá dámo, chceš mi vážně říct, že sis teď, v pubertálním stádiu svého vývoje, kdy je v tobě přesmíru nepodmíněně produkuje oxytocin a estrogen, vzala, byť s ÚDAJNĚ počestnými úmysly, do postele temného elfa atletické postavy, jemných rysů tváře a s dlouhými bílými vlasy? Ne, že bych tě podezříval, že se ti líbí, to teda ne, málem připadá atraktivní i mně, já tě z toho nepodezírám, já tě z toho přímo obviňuju! Jak sis mohla vůbec dovolit udělat tak necudnou a prostopášnou věc? Beru zpět, co jsem říkal, zůstane tady a tebe nikam brát nebude…“

Povzdechnu si. Vypadám nejen jako cvok, ale i jako dívčina lehčích mravů. Začnu se červenat a div nekoktat, jenže jsem pila mimo jasmínového čaje i Dračí studnu a ta má sílu, takže mi nedá práci Starci rázněji odpovědět.

„To mi říká ten pravý. Já si po jasmíňáku všechno pamatuju, ale tobě stačí jenom máta, abys měl okno a divné stavy,“ rychle ho setřu.

K mému překvapení se Mortifer naším sporem viditelně dobře baví.

„Ty, mladá dámo, o tom nic nevíš, poněvadž jsi tam nebyla a slyšela jsi jen zkreslené informace. A ty se nesměj,“ a teď se Stařec zatváří vážně, „protože se ti brzy stane něco divného.“

V místnosti se rázem ochladí. Nálada také poklesne. Najednou má vzduch divnou pachuť a pak kdosi zaklepá na dveře. Ne zabuší… jen zaklepe, ale přesto výrazně. Když Stařec otevře, za dveřmi stojí vysoká postava v kápi. Není jí vidět do tváře.

„Přejete si?“ ptá se Stařec

„Hledám aeltarnen Mortifera…“

„Hledáte?“

„No vlastně nehledám, vím, že je zde. Mám pro něj jistou nabídku, myslím, že ho bude velmi zajímat.“

Tajemná postava vstoupí do místnosti a sundá si z hlavy kápi. Je to muž. Vysoký, štíhlý, skoro až hubený. Dlouhé prošedivělé vlasy má stažené dozadu a jeho tvář jako by zůstávala ve stínu, i když stojí ve světle…

„Jmenuji se Listerian…“

Pozoruji, jak se Mortifer proměnil. Stojí lehce napjatý s hrozivým výrazem, který jsem u něj ještě neviděla. Rázem nevím koho se víc bát.

„Co mi můžete nabídnout mimo svého života?“ vystřelí temný elf otázku a probodává muže očima.

„Co takhle návrat domů… pokud se tam tedy chcete vrátit???“

„Proč bych vám měl věřit?“

„A máte na vybranou? Momentálně jsem jediný, kdo vás může dostat domů. Jak jste si jistě všiml, náš společný přítel, ten starý šejdíř Zobanov zůstal doma… a odtamtud vás z tohoto světa nedostane…“

Mortifer se trochu uvolní a uvažuje. Pak mu po tváři přelétne stín, asi si vzpomněl na tu cestu a jak se Zobanov choval.

„Dobrá, zkusím vám věřit,“ odpovídá nepřiliš nadšeně.

„Navíc mám pocit, že máte na pardály poněkud pifku…“ pokračuje Listerian.

„Inimicus inimicum meum amicus meus est,“ přisvědčí, ale nedovolí Listerianovi, aby se moc přibližoval ke mně ani k Starci.

„Tudíž spojíte příjemné s užitečným… Vy se jim pomstíte a mně jich zbavíte…“

„Mohla bych vědět, co jste udělal, že vás chce banda Černého pardála tak usilovně zabít?“ vstoupím plaše do konverzace.

„No… kdysi jsem je nachytal při nějaké levotě a pár jejich členům jsem trochu upravil fasádu. A když šlápnete na vosu, přijde jí na pohřeb 200 kamarádek, znáte to… Takže teď chtěj oni upravit mně… ovšem definitivně…“ vysvětlí muž lehce… se sarkastickým nádechem.

Nakonec temný elf podá muži ruku na stvrzení dohody a ptá se, kde ho najde, až bandu zlikviduje. Slovo „zlikviduje“ téměř zasyčí.

Listerian s křivým úsměvem říká, že až bude práce hotova, objeví se sám. Pak odejde.

Blíží se druhá hodina ranní a já se chystám k odchodu. Pomalu se natahuju pro bundu, když mě chytí za ruku Mortifer a odmítá mě pustit ven. Prý nehodlá riskovat, že mě v tuhle hodinu někdo přepadne. Má pevný stisk a já pochybuji, že bych se mu dokázala vytrhnout, navíc je mi jeho blízkost víc než příjemná. Dřív než Stařec promluví, souhlasím s přespáním v bytě a s povzdechem zapadnu do pokoje pro hosty. Dneska spím stoprocentně sama, nechci být na svého nejlepšího kámoše protivná.

Zalezu pod deku jen v tričku a kalhotkách, převalím se na břicho a zkouším usnout. Nikde nic nesvítí a tak mě můžou ukolébávat zastřené zvuky starého domu. Skoro spím, když mě vyruší nějaké zaskřípění. Poté se nemůžu zbavit dojmu, že v místnosti je někdo další. Posadím se, abych zkusila očima prozkoumat tmu. Samozřejmě nic nevidím.

„Nehodlám se sebrat, oblíknout a po špičkách vyrazit domů. Jsem unavená a chci spát,“ zkusmo řeknu do tmy. Tak nějak čekám reakci – třeba druhé skřípění, ale toho se mi nedostává.

Dům mě ukolébá podruhé téměř do slastného spánku. Zmateně nadskočím, protože mě někdo pohladil po tváři. Ještě něco podobného a můj jekot vzbudí celý dům. Pak ucítím známou vůni a Mortiferův polibek mi zabrání v spílání. Objímá mě a zároveň jemně zkoumá mé rty. Nevím, na co zrovna myslí, ale já mám v hlavě jediné – do minuty je tady Stařec. Jakže to jenom říkal, oxytocyn a estrogen? Myslím, že právě tyhle hormony mi právě zamlžují úsudek, když v sobě udusím všechny protesty. Pak se ale Mortifer náhle odtáhne a i když ve tmě skoro nic nevidím, siluety mi dávají poznat, že došlo k nejhoršímu.

„Můj dům, můj klášter, cizinče, rozumíš?“ začíná vztekle syčet Mortiferovi do tváře. Ani jeden z nás nemá tušení, jak se tam vlastně dostal.

„V tomto domě nikdy muž nepoznal ženu a čistota, která je tu tak zachována, sem dává proudit různým silám a umožňuje přicházet volně vizím, které zachytávám do lapačů a dekóduji pomocí jater mrtvých ptáků.“ Náhle mi s hrůzou došlo, proč Stařec na dvoře chová takové množství koček.

„A nedovolím,“ syčí dál jako podrážděný had, „aby to tu bylo pošpiněno vašimi okamžitými choutkami. Myslel jsem, že elfové díky své dlouhověkosti dokáží domýšlet konců svých činů – asi jsi ze světa, kde to neplatí! Byl bych rád, kdybys spal podle domluvy v mém pokoji. A co se – OPĚT – týče tebe, má milá, věz, že od zítřka s námi pracuje Černá vdova.“

„Bezva,“ křiknu. Rychle na sebe naházím oblečení. Už jsem se dva dny pořádně nevyspala, a tak jsem na pokraji hysterie. Navíc vysloveně nesnáším, když mě někdo vidí brečet. Teď mám slzy na krajíčku, takže musím vypadnout ven. Celá roztřesená se zastavím až před domem. Chvíli slyším jen svůj přerývavý dech, ale vzápětí se ozve něco jako kroky. Bezmyšlenkovitě vyrazím na opačnou stranu, než je můj domov. Zastavím se až na nějaké opuštěné zastávce.

Sedím schoulená na studené lavičce. Cítím se mizerně, protože jsem byla hnusná ke svému nejlepšímu příteli. Taky mě dovádí ke vzteku to Mortiferovo šaškování v pokoji. Ale absolutně mě dorazil příslib spolupráce Černé vdovy. Sice je fajn kamarádka, jenže naprosto šíleně přitahuje mužskou pozornost a já si pak připadám bezvýznamná.

Unaveně se zvednu z lavičky, chystám se jít domů a tak sáhnu do kapsy pro klíče. V kapse nahmátnu jen pár kaštanů. S naprosto zoufalým výrazem vyrážím za Starcem. Proč je tu nemám? No, trůní na stolku u postele, přesněji na té straně, kde byl temný elf.

Když poníženě zaklepu na staré známé dřevěné dveře, zpod nichž se line zápach spalovaných bylin, mám chuť v tu ránu zase utéct, ale to už se zevnitř ozývá hluboký hlas: „Vidíš, říkal jsem ti, že za ní nemáš utíkat, že se vrátí. Nechala si tu klíče.“

Pak zarachotí řetízek dveří a objeví se Starcova hubená tvář. V ruce dřímá talířek s dýmající hromádkou, která mi zvláštně proniká až do hlavy.

„Ahoj, Kiti. Tak už pojď dovnitř. Pojď se už konečně prospat, musíš být unavená.“ Odvádí mě zpět do pokoje pro hosty, kde je mezi trámovím z provazů natažena pavučina se zavěšenými lapači snů.

„Vypij čaj a odejdi do těch podivuhodných krajů, kde víly tančí za měsíce a ozývají se druidí písně.“

„Yeats?“ zašeptám, značně ospalá zpátky v posteli.

„Yeats,“ zašeptá Stařec a jeho bledá tvář je to poslední, co vidím, než usnu.

Ráno vstávám s předsevzetím, že celý příští měsíc piju zásadně rooibos. Ono je spíš odpoledne. Každopádně mám chuť na něco sladkého z vlastní výroby. Opatrně nakouknu do kuchyně, kde nacházím lístek se vzkazem, že šli obhlédnout situaci. Usměju se a pustím se do pečení.

Sotva vyndám buchtu z trouby, zarachotí v zámku klíče, čili výprava je zpět. Nejdřív majestátně vstoupí Stařec, následovaný téměř tančící Černou vdovou, která září barvami jako vánoční stromeček. Notný kus za ní se loudá Mortifer s nešťastným výrazem.

Černá vdova hned nadšeně spustí: „Čau ve spolek! Teda čau Kiti (mrkne na mě dlouhými černě zvýrazněnými řasami). Téda tady to voní… To je alespoň teplo domova, Starče! Kiti, to musíš vědět. Stařec ke mě vpad a tím vpadnutím mi dal dost jasně najevo, jak moc je zoufalý, že se u mě objeví i v takovou noční hodinu, kdy už se na slušné návštěvi nechodí a požádal mě o spolupráci na tom vašem pečeníčku a já s radostí přijala. To víš, co je nebezpečný, černý nebo je to hluboko pod zemí – v nejlepším případě všechno dohromady – mě přitahuje jako můru ke světlu. Ha, ha, ha… Jo, dostala jsem jsem z jednoho chlápka tučnou informaci, ale víc až u buchty a čaje, z hladu vidím černě…“

U jídla Stařec vylíčí, jak Černá vdova vytáhla z jednoho z pardálových lidí přibližnou polohu jejich sídla. Ten chlápek vylepoval plakátky na kurzy vaření s obrázkem, který při delším pohledu vypadal jako podobizna temného elfa.

Připadá mi to báječné. Proč ale má Mortifer tak špatnou náladu, soudě podle jeho obličeje? Ještě víc žasnu, když si odsune židli skoro až do předsíně a snaží se držet co nejdál od Černé vdovy.

Na Černou vdovu letí všichni muži, krom Starce, což není žádné překvapení, protože jedním svým proslovem dostal jistou sexbombu do kláštera. No, vypadá to, že na temné elfy její vliv působí opačně nebo nemá chuť poslouchat další Starcův proslov.

Stařec začne: „Mortifere, nebuď nerudný a posaď se normálně ke stolu, u Joviše.“

Pak se ke mě blíže nakloní a zašeptá mi: „Černá vdova jej sice přitahuje, ale vypadá to, že jej zároveň poměrně děsí.“

A pak už zase nahlas: „Ti mladí jsou děsně vyrovnaní a nedisciplinovaní.“

„Studuješ se mnou v jedné třídě!“ pokárá jej Černá vdova.

„To není subjektem hovoru, jak sis mohla dozajista všimnout, má milá. Takže, přikročíme k organizačním záležitostem. Vzhledem k různým prapodivným událostem,“ tu se Stařec na mě velmi ošklivě podívá, měl by se už konečně starat o sebe, „navrhuji, aby Kiti dnes spala opět tady. Kvůli přemíře bylinných čajů má problémy s tlakem, jak jsem vypozoroval z jejího chování. Mimochodem, výborný koláč, zmiňoval jsem se už? Ne? Vážně skvělý. Připravím zase nějaká uklidňující vykuřovadla a stěny pomažu krkavčí krví, aby se jí nezdály špatné sny.“

Málem jsem vyprskla čaj. Tohle se mi přestávalo líbit.

„Morifer tím pádem půjde na noc k Černé vdově,“ usmál se na ni Stařec zlomyslně. Začínala jsem si o něm myslet samé nepěkné věci, které se píšou jen s hvězdičkami a po desáté.

Jakmile se začne šeřit, rozhodnu se elfa vytáhnout někam dál od Černé vdovy. Chci, aby mě doprovodil k našemu domu, kde si vezmu věci pro přespání u Černé vdovy. Nemám totiž zájem si zopakovat včerejší noc. Jde se mnou velice ochotně.

Pomalu se procházíme lesem, když se na krajinu snáší soumrak. Jsme tak blízko, že stačí se natáhnout a naše ruce se propletou. Nevím, proč mi to gesto připadá rozlučkové.

„Díky za pomoc. Nemyslím si, že jsi nešikovná, ale tu bandu musím vyřídit sám. Zabíjení není opravdu nic pěkného a nechci ti tím ublížit,“ domlouvá mi.

Už chápu, proč je ve vzduchu cítit rozlučka. Rozhodl se jít do akce a očekává, že hned po ní se vrátí s Listerianem zpět do svého světa.

Zavřu oči. Je hodný, zoufale hodný. Fajn, já se s ním hádat taky nebudu. Černá vdova tam určitě půjde, takže já nebudu stát mimo. Tady se prostě nesoukromničí.

Něco mě lehce zašimrá na tváři. Zkusí mě obejmout a políbit. Chudáček. Jsem bohužel specialistka na uhýbání polibkům. Je to hnusný, už mi pár kluků i vynadalo, ale nedokážu si pomoci. Nenaléhá a odvrátí se, asi má dost zklamaný výraz. Připadám si jako děsná potvora. Tohle zachránkyně nedělají. Nadechnu se a zkusím ho políbit sama. No a pak se to zvrtne do…

Vracím se za Starcem sama, cestou potkávám samé párečky, až na mě z toho padá depka. Přemýšlím o něm. Snad poprvé se bojím, že nedokážu zachránit. Povzdechnu si, předsevzetí s rooibosem jde do kytek. Udělám si pěkně kořeněnou másalu. Sotva dopiju poslední šálek, cítím se mnohem sebejistěji. Napůl ucha poslouchám rady svého kamaráda. Už nemám moc času, dle elfovi krátké zmínky, začne bandu kosit tak o půlnoci a ta továrna není zrovna za rohem.

Kradmými kroky se blížím k staré továrně, tam sídlí banda Černého pardála. Budova je obehnána vysokým dřevěným plotem. Šourám se okolo a hledám uvolněné prkno. Nedá mi moc velkou práci najít škvíru, kde bych se protáhla. Zastavím se, poslouchám, odkud se ozývá největší rámus a vydávám se tím směrem.

Nijak zvlášť mě nepřekvapuje, když narazím v baru na Černou vdovu, mající okolo sebe pěkný houf mužů, kteří se šíleně předvádí.

„Pánové, potřebovala bych k tomu nějakou vyvýšenou plošinu, prkno a krabici… Mohli byste to sehnat?“ řekne Černá vdova sladce a úsměv doplní nacvičeným vířením svých dlouhých černých řas.

„Konečně mohu zúročit své roční pedagogické vzdělání…“ říká mi potutelně polohlasem, když si sedám na barovou židličku. Pobaveně se na Černou vdovu zadívám.

„Mimochodem: po schodech nahoru, vpravo, pak rovně a hned první odbočka vlevo, na konci chodby doprava a tam to budeš mít hned před čumákem.“

Vyjeveně zírám, ani ne tak kvůli nějaké obludné napuchlině, která by Černé vdově hyzdila tvář, ale spíš z toho vnitřního zmatku, který ve mě vytvořila.

„Uh!“ vypustím z úst, neboť nic jiného mi v tu chvíli můj zanesený mozek neposkytne.

„Já vím, trochu složité… Á, no jistě, stačí, když půjdeš po číslech. Dveře 128,“ daruje mi poslední ze svých úsměvů (tedy pro tuhle chvíli) a otočí se znovu na své věrné chlapce, kteří mají již skokanský můstek téměř hotový. Stojí uprostřed místnosti složený ze zrezivělého barelu, ze kterého ještě okapávala voda, nějakého kusu lakovaného dřeva (nejspíš právě ulomeného, neboď při manipulasi občas odpadávaly menší i větší třísky) a konečně byla také součástí krabice, postavená jen kousek od konce skokánku, na které se skvěly nápisy “Soup of tomato”.

„Výborně, to je ale krásné,“ rozplývá se nad dílem Černá vdova, až některým mužům zčervenají uši. „A teď můžeme začít, já vás rozpočítám…“ To už slyším jen z dálky, neboť pospíchám po schodech dle jejích instrukcí.

Ta soutěž vypadá ehm… na morbidní zábavu. Myslím, že Černá vdova jim slíbila nějaký dar pro toho, kdo zůstane jako poslední. Ale jak zůstat poslední? Nezlámat si kosti. Už chápu, proč jí ta práce s dětmi moc dlouho neudržela. Nejspíš jim vymýšlela nadmíru zajímavé a řekla bych neobvykle vyhlížející hry… No, budu se jí na to muset někdy zeptat.

Sama se vydávám do horního patra, kde se nachází kancelář šéfa bandy, jak jsem se dozvěděla od Černé vdovy. Mou přítomnost zde cloní hluk z baru a tak se nenápadně dostanu až k ochrance před dveřmi kanceláře.

„Šéf je pěkně nakrknutý na toho Zobanova, slíbil dodat perfektního zabijáka a skutek utek,“ prohodí ochránce zlomyslně.

„Určitě bude chtít vrátit tu zálohu a něco navíc za ztracený čas,“ doplní druhý muž neméně nepřátelsky.

Sotva domluví, něco se mihne ve vzduchu a oba tiše sklouznou na podlahu. Následuje ticho, ze kterého mě zamrazí. Co tady vlastně dělám? Zatím to vypadá, že z toho budu mít parádní noční můry.

Ticho protne zaskřípění a dveře vyražené z pantů žuchnou na zem. Rázem se prostor naplní hlukem souboje. Zvědavě nakouknu do kanceláře. Mortifer je obklopen asi šesti muži, všichni na něj celkem organizovaně útočí. Rozhodně to nevypadá dobře, pak mi pohled sklouzne na okolí bojujících. Tři útočníky už zlikvidoval, soudím podle jejich poloh. Zachytím pohled jednoho z bojujících. Jeho zaváhání znamená smrt.

S bušícím srdcem se běžím schovat ke schodům, ale stihnu zaznamenat pád dalšího. Pak se cinkání zbraní zpomalí.

Skoro lapám po dechu, nemám totiž ráda pach krve a tady je ho na mě moc. O pár nádechů později vzduch chutná normálně, jenže nevydrží mu to příliš dlouho a dostane zvláštní, skoro cínovou, pachuť, která silně připomíná to, když se objevil ten mág.

Co tady dělá Listerian? Podivím se v duchu. Snad ho nechce zradit, napadne mě ještě.

Strach o temného elfa vyprovokuje mou akci. Do kanceláře prostě vběhnu. Můj příchod způsobí potřebný rozruch, protože situace se změnila, nebo spíš útočníci přešli na vyšší level. Mortifer je zahnaný do kouta a sotva se stíhá bránit, jak rychle se muži pohybují.

Dva muži se mým příchodem zarazí a ohlédnou mým směrem. To temnému elfovi umožní riskantní manévr, při kterém se jich zbaví.

Stále ho však ohrožují rozložitý Černý pardál, šéf bandy, a blonďatý svalovec. Oba ho pozorují kobřím pohledem. Stojí nehybně asi dva metry od něj a na mé pokusy upoutat pozornost nereagují. Jakoby tu stálo sousoší.

Ve středu místnosti září rudá runa moci. Zírám na ni. Přijde mi, že se nad ní tetelí vzduch. Všechno se mi rázem spojí. Mág udělal runu moci, aby ovládl část bandy a zbavil se tak Mortifera, když zjistil, že ho neposlouchá. Popadnu ze stolu sklenici vody, jejichž obsah krouživým pohybem rozliji na runu moci. Černý pardál i svalovec se zaječením upadnou na podlahu, tam sebou doškubávají.

Je po všem. Čekám, že se zhroutím v pláči, ale jenom hloupě civím na temného elfa, který vypadá poněkud pobledle. Sakra! On to asi schytal. Násilím se donutím k pohybu, abych mu pomohla dojít pryč. Je to s ním pravděpodobně pořádně zlé, protože neprotestuje, když ho podpírám.

Upřímně doufám, že Stařec mimo rozřezávání ptáků umí taky sešívat muže.

Opatrně se vyhýbáme baru s Černou vdovou a míříme si to nocí zpět ke Starci.

Při cestě se uklidňuji. Vedení bandy Černého pardála leží bradou vzhůru a já dokázala dobře zachránit, navíc teď Mortifer vypadá o něco lépe.

„Jak daleko jsme od Starcova bytu?“ ptá se znenadání.

Nezakřikla jsem to? Nechci, aby mi tu zkolaboval, ale musím vyplašeně pípnout: „Je to ještě pěkný kus cesty.“

„Dobře,“ přikývne a pak dodá: „Nechci ani rušit auru jeho ctnosti, ani přemýšlet odkud vyletí.“

Následně se přitiskne ještě blíž, aby mě jemně políbil. Pravděpodobně poprvé v životě neuhnu, asi jsem pořád v šoku.

Dopadne to tak, že se muchláme v proluce ponořené do tmy několik ulic od Starcova bytu. Opravdu nechápu, proč to dělám, ale je mi báječně.

Najednou se zarazí, začne mi rychle upravovat oblečení a snaží se uklidnit. To už mi svítá. Určitě sem míří Stařec s Černou vdovou.

Bude divadýlko se zraněným. Nasadím příslušně unavený výraz a s Mortiferem po boku jim jdu vstříc.

Doufám, že Stařec zas nespustí. Teď opravdu nemám náladu ho poslouchat. Stojíme pod lampou pouličního osvětlení, která spíš tmu podtrhuje, než zahání; přesto zahlédnu ve tváři přítele obavy. Hluboce se zastydím. Jak jsem si mohla myslet něco tak ošklivého o svém nejlepším příteli? Asi mi ty hormony opravdu zatemnily mozek. Tak se jemně zavrtím, abych se dostala z příliš pevného objetí temného elfa. On naštěstí neprotestuje, ani když ho z druhé strany popadne Černá vdova a ke Starci jdeme jako parta po tahu.

Až teď si uvědomím opojný adrenalin v krvi a popadne mě děsná chuť něco dělat, takže se zase pustím do pečení. Černá vdova mi bez ptaní pomáhá a obě se u toho šíleně smějeme. Mezitím Stařec ošetří Mortifera. No a oba zalezou do knihovny, protože Černá vdova zpívá. Ona má nádherný hlas, tak je moc nechápu. Že by to bylo textem písničky a jak u toho skoro tančí?

Ochladí se a někdo zaklepe na dveře, ale docela to zanikne v naší náladě. Pak si vzpomenu, že má ještě přijít Listerian. Otevřu proto opatrně dveře a střetnu se s jeho ledovým pohledem. Takový záchvat smíchu jsem už dlouho neměla. To upoutá Černou vdovu. Za chvíli stojíme ve dveřích neschopné souvislého slova. Listerian si nás otráveně prohlíží a čeká, až přijde Stařec s Mortiferem. Nebýt našeho smíchu, vládne v předsíni velice trapné ticho.

Stařec pozve mága konečně dál. On těká pohledem mezi pošramoceným elfem a dvěma rozdováděnými děvčaty.

„Tohle opravdu vědět nechci,“ ozve se okamžitě.

Zarazíme se. Co tím myslí?

„Žádná sadomasochistická trojka se tady neprováděla,“ ohradím se prudce. Pak si s úlekem zakryju pusu rukou. Co jsem to proboha řekla?

Listerian nás úspěšně ignoruje a domlouvá se s Mortiferem.

„Kiti, jak jsi mohla tady něco takového pronést?“ zasyčí Stařec a zatváří se jako krkavec před vykucháním. Opravdu vražedný výraz.

V témže okamžiku zazní slova v neznámé řeči a kolem mága s elfem se zvedá podivná mlha. Vzduch se prudce ochladí. Tohle je kouzlo na přenos mezi světy? Nevím. Mrzí mě, že jsem se nestihla ani rozloučit.

Oba téměř zmizí, když Stařec poví památnou větu: „A teď se stane něco divného.“

Primary Sidebar