Skip to content

Morwen: Stařec

Morwen: Stařec published on

Jezdec a kůň se vyřítil ze zatáčky. Zpomalil a pak prudce zastavil zvíře, kterému kapala od huby pěna na dlážděnou cestu. Stařičký ošuntělý poutník, s klackem o který se opíral, sklopil před jezdcem zrak a přikrčil se očekávajíc ránu. Místo toho muž zakřičel staříkovi skoro až do ucha.
„ Nejel tudy povoz tažený koněm s ženskou v barevných šatech na kozlíku?! Odpověz dědku!“
Stařík si dal chvilku na rozmyšlenou.
„Ne, ne…“ vydechl poplašeně a sípavě.
„Můj pane přísahám že nic takového jsem neviděl….“ Pot mu tekl proudem z čela do obličeje, ale neodvážil se pohnout. Tahle zem není k žebrákům přívětivá. K jeho překvapení jezdec stočil koně a pobídl ho dál. Srst zvířete se leskla potem v slunci prosvítajícím mezi stromy. Poutníkovi se ulevilo, šťastně vydechl a otřel si čelo. Opřel se o klacek a belhal se dál cestou stíněnou košatými stromy, skrz ktreré pronikalo jen málo slunečního tepla a světla.
Po delší době musel zastavit a odpočinout svým stařeckým nohám. Rozhlížel se po krajině, až zaslechl pronikavé dravčí hvízdání a pták už se řítil střemhlav dolů. Prudce dosedl na prošedivělým chmířím pokrytou hlavu a drápy se zaryl do kůže, zobák nemilosrdně namířen do oka. Stařík vykřikl zoufalým zděšením mávajíc rukama a snažil se ptáka zachytit či praštit holí. Pták kolem sebe kloval, fackoval ho křídly a drásal. Marně se snažil udržet na nohou, padl do prachu cesty, ale zvíře se ho drželo jako klíště. Nakonec se mu podařilo ptáka chytit, strhnout dolů a přetáhnout holí. Dravec se oklepal a vzlétl. Ticho… snad odletěl. Poutník jedním okem pozoroval nebe a chránil si hlavu z níž prýštila krev.
„Tohle vám nedaruju, parchanti!!“ Zaskřípěl zlostně zuby a pohrozil pěstí kamsi do nebe.

§

Jezdec pokračoval dál. U hostince zpomalil a zastavil vedle postavy s kápí na hlavě, přehrabující se v sedlové brašně svého koně.
„Hej ty!“ Zahalekal zadýchaně. Bílá pěna plynula koni od huby na zem.
„Neviděl jsi tudy jet povoz tažený ženou v barevných hadrech na kozlíku?“
Osoba k jezdci otočila tvář, ten se zděsil. Z pod kápě ho opovržlivě pozorovaly dvě zlaté oči bez bělma, tvář tmavou jako noc lemovaly bílé vlasy.
„Ne.“ Řekl zvláštní intonací cizince a odvrátil se od vytřeštěného jezdce, který už stočil koně pryč. Uháněl jak před smrtí dál.
Zpěněný kůň s jezdcem se vřítil do brány chvíli před tím, než ji stráže zavřeli. Projel město, zastavil koně a slezl.
„Hodný, ….moc hodný.“ Poplácal zvíře po boku a zavedl ho do stáje. Sám pak odešel do malého domku spát.
Ráno do téže brány vjel povoz tažený koněm, který řídila žena. Zamířila na trh aby prodala zboží. Lidé co jí zahlédli přicházeli blíž a kupovali. Měla na sobě zvláštní šaty sešité ze svislých pruhů různě barevných látek.
„Víte, včera se tu na vás ptal nějaký chlap na koni…..“ ztišila hlas jedna stará paní aby ji varovala.
„Ale nepovídejte, paní.“ Smála se na ni žena. „Po mě? Ještě to tak. To se vám asi jen zdálo.“ Stará paní ale nebyla jediná. Ti lidé co si jezdce včera všimli, se k ženě hnali jen aby ji varovali a vyzvěděli nějaké drby. Při té příležitosti u ní nakupovali zboží které nabízela: cetky, šátky, spoustu neužitečných ale pěkných věcí a některé užitečné a jiné neobvyklé. Díky velkému zájmu se jí podařilo rozprodat zboží až do posledního kusu. Pozdě odpoledne dojela s vozem k malému domku a koně zavedla do stáje k druhému. Vešla do domu a v kuchyni se srazila s mužem.
„Á, už jsi tady, tak jak to šlo?“ ptal se jí. Ona ho objala.
„Skvěle, už nemám nic, úplně všechno koupili. Co ty? Neměls potíže?“
„Ne, vůbec.“ Hladil ji po vlasech.
„Tak to je dobře, máme na zimu vystaráno.“ Usmála se ona.
„To jo.“ Vzdychl.

§

Velký dravý pták usedl na střechu domu. Už se setmělo a lidé zmizeli z ulic. Dravec se snesl na zem. Na dveře domu někdo zaklepal. Otevřela mu žena. Chlap stojící v ulici promluvil.
„Je doma muž? Potřebuju s ním mluvit.“ Nacpal se dovnitř. Vypadal obyčejně, tmavé vlasy po ramena, ošoupaný tmavý kabát, na první pohled běžný obyvatel chudších poměrů tohoto města, na pohled druhý svou nenápadností klamal. Měla z něho divný pocit, což u ní nebylo zas tak neobvyké.
„Ale proč? Co se děje? Kdo jste?“ Nechápala jak se kolem ní prosmykl a dveře zavřela. Oba muži se střetli pohledy, oba se znali. Příchozí vytáhl nůž.
„Udělal jsi chybu.“ Druhý se zarazil.
„Ne, neudělal.“
„Ne? Zamysli se…“
„Hm…kdy…“ Jeho tvář lehce pobledla. Ačkoliv byl vysoký štíhlý muž, zdál se najednou drobný a bezmocný před příchozím.
„A slovo poutník ti nic neříká??!“ Zvýšil hlas teď už velmi zvláštní cizinec.
Pohled druhého muže se střetl s ženiným. Uteč pryč – říkal jen jí. Ona na něho vyděšeně pohlédla a tiše se vytratila z domu.
„Aha, už si vzpomínám. Ten ale nebyl moc nebezpečný.“
„Ne? Ty si myslíš že ne??! No uvidíme co si budeš ještě myslet. Máš na něho hodinu, pak seš můj!“
Muž ztuhl, ten chlap mu nedává na vybranou. Popadl plášť a bez zbytečných řečí zamířil ven ke koni.
Nasedl na svého odpočatého hnědáka a uháněl zadními vrátky z města pryč. Brána už byla zavřená. Prohnal se křižovatkou a po nějaké době jízdy zvolnil. Ucítil a uviděl tenkou linku kouře stoupat k nebi. Sesedl z koně a šel blíž. A kupodivu u ohýnku seděl ten starý poutník co ho potkal prve. Vzhlédl.
„Em, dobrý večer, moc se omlouvám že ruším, nemohl bych se trošku ohřát u vašeho ohně?“ Optal se zdvořile příchozí.
„Ale jistě, přisedni si chlapče.“ Pokynul zadumaně stařík.
„Děkuji.“ Šel blíž a choulil se do pláště. Rukou pod pláštěm vytáhl dýku. Opatrně obcházel starce aby si mohl přisednout k ohni. Když stál za ním, bodl mu dýku pevně do zad. Oblečení zrudlo, srařík zasípěl a začal se zvedat. Otáčel se k muži čelem, ruce křečovitě natažené k němu se začaly měnit v pařáty s trčícími drápy, obličej se zpotvořil a deformoval do tesáků líté šelmy a malých černých očí. Muž honem zahodil plášť avšak v úděsu se ani nedíval kam látka padá. Ten vzplanul oslnivým světlem až napůl-stařec zavřískl a vrhl se na utíkajícího. Muž tasil meč v běhu, počkal až na něj zrůda skočí a rozpáral jí tělo. Cukající se hromada kostí a masa nakonec zůstala ležet. Vyrazilo proti němu něco obrovského avšak neviditelného. Utíkal dál, zakopl o klacek, ale rychle se sebral a zdrhal. Meč nechal válet v trávě. Sil ubývalo. Zastavil se, prudce se otočil čelem k řítícímu se kvílejícímu monstru. Poklekl a ruce natáhl před sebe ve zvláštním gestu. Strachy zavřel oči. „Byenewo, pomoz mi u všech bohů!“ Zakvílel zoufale. Cítil jak ho ovál prudký náraz horkého vzduchu. Třásl se strachy i zimou jak měl propocené oblečení. Pomalu otevřel oči a stáhl třesoucí se ruce dolů. Po čtyřech se doplazil k ohořelému místu v trávě mezi dvěma stromy. V černém popelu našel malý lesklý kamínek. Vztáhl nad něj rozklepanou ruku a něco nad ním načmáral do vzduchu. Ozvalo se jen tiché zakvílení a kámen skrz světlo zmizel pryč. On položil dlaně na spálenou zem, zasípal a rozkašlal se. Jeho původně hnědé vlasy se změnily na uhelně černé. Tráva se zas zelenala a nakláněla ve větru. On se postavil na klepajících se nohou a ploužil se zpět. Posbíral cestou své věci. Došel k ohni, ještě tam ležela starcova deka a mošna. Odtažitě špičkou meče posunul věci do ohně a plameny je pohltily. Počkal až vše důkladně shořelo a vkročil do ohně. Plameny zhasly. Se sykotem skočil na trávu a chladil si boty. Vzpomněl si pozdě že je jinak oblečený než jindy. Doplazil se ke koni, nasedl a opřel se o šíji zvířete.
„Jeď domů…“ šeptal třesoucím se hlasem a pak se rozkašlal. V duchu si spílal do blbců a srabů, aby se trochu vzpamatoval. Neměl se nechat tehdy přemlouvat. Nevěděl co bude následovat, netušil kolik ho to bude stát sil. Pozdě je na to sám sebe litoval. Už ví že to nepomáhá. Ale možná,…. možná to ještě půjde změnit. Pousmál se pro sebe nad myšlenkou nového plánu. Uvidíme. Vědomí mu odplulo kamsi.

§

Mezitím žena co se vytratila z domu postřehla že on vzal koně a odjel. Nechtěla se vrátit do domu, tušila co se děje. Zamířila do chrámu tak aby ji nikdo neviděl. Vešla dovnitř. Pozdě večer už tam moc lidí nebývalo. Přistoupila k oltáři, vztáhla dlaň nad svíci a zapálila ji. Klekla před oltář.
„ ..ochraňuj ho má paní…..“ mumlala tiše. Někdo ji položil ruku na rameno. Otočila se a vstala. Kněz v rouchu se na ni zle díval.
„Nevidím že byste byla kněžka, paní. Víte moc dobře že modlitbu může vykonávat jen kněží nebo kněžka! Urážíte naší paní….“
„Tiše.“ Zašeptala ona a rukou se dotkla jeho úst, kněz umlkl. Snažil se něco říct, ale pořád bylo ticho. Probodl dívku pohledem, chytl ji za šaty a přitlačil k oltáři nad svíci. Jeho němá ústa říkala jasně: Dej si pozor abys nebyla obětována při dalším obřadu, nebo upálená jako čarodějnice…
Ohon jejích dlouhých vlasů chytl od plamínku a začal hořet. Prudce sáhla po vlasech a přetáhla kněze hořícím ohonem přes tvář a vrazila do něj. Nevydal žádný zvuk, nemohl. Couvl, na schodech zavrávoral a padl dolů na podlahu.To už se blížili dva kněží které znala. Uhasila vlasy a prošla kolem nich, co ho sbírali z podlahy, ven. Hned jak zmizela, kněz mohl mluvit. Šla domů a v duchu se modlila aby bohyně dala na jejího muže pozor. U dveří si to rozmyslela a zamířila k malé brance v hradbách. Akorát zahlédla blížícího se koně s hroudou na zádech. Zvíře ji poznalo a zastavilo u ní. Otřelo se jí o krk a zafunělo do hnědých vlasů. Pohladila ho po šíji a polaskala. Mužovu dlaň vzala do své. On se probral. Byl úplně zmrzlý.
„Už jsme doma?“ Zašeptal.
„Skoro.“ Usmála se na něj a zavedla koně do stáje. Muž sesedal a málem si přitom zlomil nohu. Ona ho chytla a podepřela.
„Co vyvádíš?“
„N..nic, díky.“ Objal ji pevně a přitiskl k sobě. Potřeboval trochu její síly. Políbila ho na tvář a prohrábla rukou černé vlasy, černá jí na ruce zůstala.
„Co jsi dělal že jsi celý od sazí?“
„Já ani nevím, pojďme domů…. Byl to už stařík….“ řekl tiše po chvíli.
„Já vím, nemysli na to.“ utěšovala ho ona.
„Nedokážu to zabít bez toho v čem to bydlí, nikdo to nedokáže.“
„Já vím, netrap se.“ Hladila ho.
Černý pták sedící na střeše domu zamával křídly a odletěl pryč.

 

Primary Sidebar