Skip to content

Yominis: Další…

Yominis: Další… published on

 

 

„Další…“

K mému malému pultu přistoupil obtloustlý chlápek s mohutným knírem a zamručel na mě, chudinku, která musela stejně jako každý den sedět za přepážkou a vyřizovat rozdělení Peklo/Ráj. Nijak mě nezaujal. Byl ošklivý, starý a vypadal jak přerostlý knírač. Otráveně jsem mu vrazila do ruky formulář a dál se věnovala rozjedené svačině.

Za několik minut byl zpátky a podal mi pečlivě vyplněný papír. Puntičkář, zamumlala jsem s plnou pusou sýra. Po chvilce přemáhání jsem ale polkla, odložila housku a začala kontrolovat údaje.

„Takže vaše jméno je Pachys.“ Muž přikývl a vážně si uhladil knír.

„Datum narození: 29.8.319 a datum úmrtí: 5.6.371. Zemřel na infarkt. Souhlasí?“

Další přikývnutí.

Hm…nic zajímavého. Jenom další úctyhodný páprda, co umřel ve spánku. U některých položek jsem se stejně jako vždycky zastavila a poznamenala si je na kousek papíru. Brr, nesnášim kontrolory, už dvakrát jsem kvůli nim přišla o prémie. Nakonec jsem začala hledat jeho rozsudek ve stohu papírů, co mám položené na pultu. Po nalezení toho, co jsem sháněla, jsem s pocitem úlevy vysvobodila svoje ruce ze zajetí té šílené hromady a soucitně se na ně podívala. Chudinky, za chvilku budou úplně na placku. Vylovila jsem ten důležitý dokument ven, přičemž jsem ho omylem vymáchala v hořčici z mojí nedojedené housky. No nic, rychle jsem to utřela rukávem (ten svetr stál hotové jmění a teď mohl rovnou do koše) a jukla jsem se do něj. Stačilo mi se tam jenom zběžně podívat a protočila jsem oči v sloup.

„Takže jste byl přidělen do Ráje č.7. Jděte čtvrtými dveřmi vpravo.“

Muž šťastně odkvačil do ‚země zaslíbené‘ a já si jako už po tolikáté položila hlavu do dlaní. „Nesnášim tuhle práci.

Podívala jsem se před sebe a ke své hrůze zjistila, že fronta čekatelů se zase o něco prodloužila. Vypadalo to, že mi nezbude nic jiného než pokračovat v práci. Housku jsem tedy definitivně schovala pod stůl a připravila si papíry.

„Další…“

Tentokrát ke mně přišel vysoký mladý muž s bílými vlasy a šedýma očima. Překvapeně jsem nadzdvihla obočí. Že by konečně někdo hezký? Zkusila jsem vyčarovat okouzlující úsměv, když jsem mu podávala formulář (zbytky sýra a semínek mezi zubama mu dodávaly určitě zvláštní půvab, jak jsem pak zjistila). Ale on mi ho jenom nakvašeně vytrhl z ruky a odkráčel k vyplňovacímu stolku. Zmohla jsem se akorát na uražené „He!?“ a nakonec jsem na něj vyplázla jazyk. Tupec. A to jsem se snažila být jenom trošku milá…

O pár minut později přede mě položil papír s načmáranými odpověďmi.

„Takže se jmenujete…R-Ra..stac…?“ Teda, ten ale škrábe. Sotva jsem to vyluštila.

Za svůj heroický výkon jsem se od něj dočkala jenom úsečného přikývnutí. Nesnáším namyšlený nevychovaný frajírky. A když neumí pořádně psát, je to ještě horší. Bezmocně jsem zaskřípala zuby a radši pokračovala ve čtení.

„Narozen 1.3.350 a zemřel 15.4.371?“ Sjela jsem pohledem trošku níž. „Smrt umučením…“

Zvedla jsem oči a uviděla, jak muž naproti mě zbledl při vzpomínce na bolest. Se škodolibou radostí jsem se začala probírat papíry na stole. Nakonec jsem vítězoslavně vytáhla ten s jeho jménem. Po přečtení jsem se neudržela a usmála se.

„Takže to bude Peklo č.2. Trest: opakování posledního dne života. To jsou druhé dveře zleva.“ Nemohla jsem si pomoct a doslova jsem se tetelila radostí. Aspoň se ten nevychovanec nebude nudit.

Viděla jsem, jak Rastac (nebo jak se jmenoval) začal zelenat a bezmocně zatínal pěsti. Pak se na mě z ničehož nic vrhnul a šel mi po krku. Strašně jsem se lekla a spadla naznak ze židle. A ten cvok přeskočil přepážku a začal mi tisknout krk. Už jsem se začala loučit se životem. Díky bohu za ochranku. Stačili ho ode mě odtrhnout dřív, než mě úplně uškrtil. Dotáhli ho do dveří, kam patřil, a zabouchli za ním. Potom, co jsem se sesbírala z podlahy, stihla jsem ještě zaregistrovat jeho vyděšený výraz, než se pekelná brána zavřela. Sedla jsem si zpátky na židli a promnula si bolavý krk. Budu mít modřiny. Ale za ten pohled mi to stálo. Stejně jako předtím jsem si položila hlavu do dlaní, tentokrát jsem se ale nepokrytě zubila.

Ne ne, pěkní kluci do nebe nepatří. Začala jsem si prozpěvovat nějakou strašně cool písničku a vytáhla svojí napůl snězenou housku. Pořádně jsem se do ní zakousla a na chvilku se na zákazníky vykašlala. Však oni se taky nezblázní. Po spolknutí posledního sousta jsem obal zmuchlala do kuličky a spokojeně se rozvalila na židli.

„Miluju tuhle práci.“

Připravila jsem si nový formulář pro dalšího mrtvého chudáka. Tak kdopak je další na řadě? Tarnen? He he, to mě asi čeká ještě nějaká zábava…

„Další…“

 

Primary Sidebar