Skip to content

Yominis: Z ptačí perspektivy

Yominis: Z ptačí perspektivy published on

Sedím si tak klidně na jedné větvi a čekám, jestli nezaslechnu nějaké prozpěvování okolo poletujícího nápadníka. Už se nemůžu dočkat až tenhle život bude za mnou a já zase postoupím v reinkarnačním žebříčku trochu výš. Třeba ze mě udělají myš nebo dokonce rovnou králíka. Minule jsem byla mravencem a byl to docela děs. Samá práce a žádná legrace. Ale tady je zase celkem nuda, tak si hledám nějakou zábavu. Zkusmo přešlápnu z nohy na nohu. Ta větev je opravdu zajímavá. Měkoučká a příjemná na dotek. Možná je to tím lišejníkem. Ještě párkrát požitkářsky zabořím prsty a pozoruju vlnící se zelenou hmotu pod svýma nohama, než mě to přestane bavit a konečně usoudím, že zase až tak moc super to není. Navíc nějak divně páchne.

Zaslechnu křik, a tak zvednu trochu hlavu a podívám se na to, co se děje pode mnou. Ach jo, už zase bojujou. Nechápu, co je na tom tak moc baví. Těch pár lidí tu do sebe mlátí a vůbec je nezajímá, jak směšně při tom vypadají. Jako když se pavouk zamotá do vlastní sítě, a pak zoufale plácá nohama na všechny strany. Pche, prý elegantní způsob boje…

Snad jediní, na které se dá trochu koukat, jsou ti dva s bílýma vlasama. Jeden je normální a ten druhej nějakej divně tmavej. Snad to přehnal se sluníčkem, uchechtnu se pro sebe. Pak mi ale pohled sklouzne na týpka bojujícího kousek od nich. Má krásnej dlouhej copánek. Hehe, trošku mi připomíná žížalu. Vlastně docela hodně. Najednou dostávám hrozný hlad a fascinovaně pozoruju, jak se ta tlustá žížala…ehm…copánek svíjí ze strany na stranu. Houp. Skoro cítím, jak se to tučné masíčko při každém pohybu natřásá. Houp. Nervózně přešlapuju na větvi a hypnotizuju tu kroutící se lahůdku pohledem. Už to nevydržím. Slétnu ze stromu a několikrát prudce máchnu křídly směrem k chlápkovi se žížalou. Už jsem skoro u cíle. Vystrčím dopředu nohy s drápky a chystám se je zaseknout do téhle chutné svačinky.

A pak mě najednou něco strašnou silou smete na zem a já těsně předtím, než na mě spadne nějaká strakatá řvoucí příšera a já ztratím vědomí, uslyším někoho křičet: „Foebusi, ty idiote, proč sakra zase padáš?!“

Brr..konečně jsem se dostala z toho zatraceného vajíčka ven. Už jsem si myslela, že tam snad umřu. Počkat…VAJÍČKA!? S pocitem hrůzy se podívám na svoje ulepené tělo. Nevidím nic jiného než černou. Pak mi ale něco zamává přímo před obličejem. Chvíli mi trvá, než zjistím co, a pak jenom vyděšeně zírám na vlastní krásná, černá tykadla. Už zase jsem mravenec.

„A dopr…“

Primary Sidebar