Skip to content

Lysandra: Tatínku

Lysandra: Tatínku published on

Když je jeden nájemným vrahem, nečekal by, že bude mít tolik nabídek zaměstnání. Ano, lidé si sice navzájem pijí krev, ale že by se chtěli vraždit? Dobrá, otázka je položena špatně. Někteří by si navzájem rádi zakroutili krkem. Lépe je se zeptat, byli by ochotní za to dát tolik peněz? Při množství klientů a počtu vrahů, které Cech má, je překvapivé, že si vrazi mohou, v rámci předem vytyčených pravidel, vybírat.

“Musíte to udělat.”

Mortifer pozvedl obočí a jako už poněkolikáté za večer konsternovaně zamrkal: “Musím?”

“Musíte.” Chlap na druhé straně stolu se o něco víc předklonil a přisunul svůj opocený obličej k aeltarnenovi.

Další zamrkání.  Mortifer na sebe dnes nebyl hrdý. Jako zástupce Cechu by měl působit… přinejmenším neohroženě. Dojmem člověka, kterého nejde překvapit. A přece.

“Musíte mě zabít!” zopakoval chlap.

“Čím to, že musím?” zeptal se Mortifer s důrazem kladeným na poslední slovo. To, co momentálně musel, bylo znovu se rozpomenout, proč ho na tuhle absurdní zakázku Cech vyslal.

“Bohatě vám zaplatím!” Chlapík se pokusil zapůsobit na Mortiferovu hamižnost, kdyby ovšem aeltarnen nějakou měl.

“Můj zdroj mě informoval, že nemáte čím. Vaše dluhy jsou na takové výši, že vám nikdo z města a širokého okolí nepůjčí ani floka.” Aeltarnen byl informován. Znal ty podrobnosti tohoto příběhu, které byly Cechu dostupné. Ty, které Cechu dostupné nebyly, zejména vědomost, proč se ctěný pan Fysawel pokouší už tři měsíce přinutit Cech jakýmkoliv způsobem, aby ho zbavili života, byly příčinou Mortiferova vyslání. Zvědavost. Blbá lidská vlastnost, usoudil Morti. Proto tu teď tvrdne s tímhle šílencem. Jediné, co je horší než zvědavost, je snad jen škodolibost. Tou byl Mortifer momentálně také postižen, ovšem ne škodolibostí vlastní, ale cizí.

Pravidla Cechu říkají, že je-li vrah kompetentní k vykonávání zakázek na volné noze, což Mortifer momentálně je, pak každá pobočka, kterou navštíví, je povinna mu předložit aktuální listinu zakázek, ze které si vrah může vybrat. Vrah, pro tyto účely ho nazývejme vykonavatelem, má určitý povinný limit zakázek a z nich odvedené části příjmů, které musí za určitý časový úsek splnit.

Mortifer má problém. Jeho úspory se momentálně blíží nule, odvod příjmů drží na limitní hranici a nemůže si dovolit odmítnout zakázku. A ti blbci přijdou s tímhle. Aeltarnen věděl, že to nepůjde jednoduše, už od momentu, kdy vstoupil do pobočky a místní správce se začal tak křivě usmívat.

„Musíte.“ Chlapík přerušil tok Mortiferových myšlenek a strhl ho zase k tomuto bizarnímu případu. Jeden by bral lepší zakázku, kdyby bylo z čeho vybírat.

Aeltarnen se zhluboka nadechl a vydechl. „Peníze. Pokud nemáte dostatek financí na zaplacení zakázky, pak je mi líto. Nejenže nemusím, ale ani nemůžu.“

Chlap na Mortifera vypoulil oči ještě zoufalejším způsobem, takže chvíli připomínal nafouklou rybu. „Vy to nechápete!“

„Ne, nechápu. Vysvětlete mi to,“ ucedil Mortifer skrz zuby. Ano, tím by se mu hodně ulevilo. V Cechu se třesou na každý drb jak závistivá sousedka. Pobavili by se, zasmáli, a pak by mu třeba konečně nabídli k řešení skutečnou zakázku.

Vysvětlování se bohužel nekoná. Chlapík sevřel rty, promnul si propocený obličej a stáhl dozadu tmavé zmaštěné vlasy. Víc ani slovo.

Mortifer se nadechl a pomalu vstal. „Očividně toužíte po vlastní smrti velmi intenzivně, pane Fysaweli. Doporučím vám, abyste se zaměřil na jiný způsob, než neustále skákat do cesty naší organizaci. Nebo si sežeňte ty peníze.“ Ironicky po chlapovi blýsknul pohledem: „Když budete mít dost štěstí, tak vás zabijí při přepadení banky. Na shledanou.“

 

***

Mortifer by byl moc rád, kdyby někdy lidé dělali to, co chce, ne přesný opak. Žádné informace, žádná další zakázka. Aeltarnen opustil pobočku Cechu s vrčením, skřípáním zubů a nepříjemným pocitem, že se po jeho odchodu budou ještě dlouho válet smíchy. Pitomci.

V duchu prošel pozice dalších poboček a snažil se odhadnout, která z nich je nejblíž a jestli by se tam za své, nyní už velmi skromné, úspory dostal.

Vykročil nazdařbůh městem a v duchu zvažoval všechny alternativy. Možnosti jsou tři. Po souši by se mohl dostat do dvou bližších poboček, jenže jedna je blíž k hranicím s Mirheimem a pro změnu by tam mohl narazit na jiný svůj problém. Rasismus. Obyčejné obyvatelstvo zpravidla chovalo k Mortimu bázlivou úctu. Co kdyby hnusného děsivého tarnena posedla touha vraždit nebo jim v noci odnést z postýlek jejich plačící děti, aby jim mohl ukousat jejich roztomilé prstíčky? S tím se míšenec vyrovnával ještě dobře. Klidili se mu z cesty a to většinou pomáhalo. Nenormální obyvatelstvo, což zahrnovalo i většinu lidí, se kterými se v Cechu setkával, trpělo pro změnu pocitem, že hnusný zlý tarnen jim chce sebrat jejich střežené zakázky a penízky, a ať kouká táhnout se svou černou držkou někam jinam. V hloubi duše se jim krčil ten malý pípající hlásek, upozorňující na to, že hnusný zlý tarnen by takové chování nesnesl a všechny by je na místě pozabíjel… Jenže Mortifer bohužel nebyl hnusný zlý tarnen. Vlastně byl tarnen jen napůl a nikoho na potkání nevraždil. A tak se pravidelně stávalo, že malý pípající hlásek ucítil šanci si na míšenci vylít vztek z těch opravdových tarnenů, a Mortifer, od nátury neschvalující zbytečná krveprolití, raději rychle odkráčel. Osazenstvo se mohlo radovat, vyhnalo tarnena.

Míšenec si promnul oči. Dobře, tuhle pobočku ne.

Další místo bylo podle všeho hostinec na křižovatce cest, a sebrání zakázky na tomhle místě by pravděpodobně znamenalo dohánění nějaké karavany nebo cestování přes půl kontinentu. Na takové výdaje teď neměl. Třetí místo nebylo dostupné po souši, ale týdenní plavbou po řece. Jestli Mortifer něco opravdu neměl rád, byly to lesy. Ve městech se cítil dobře. A jakýsi šestý smysl mu napovídal, že řekám by se rozhodně měl vyhýbat ještě víc než lesům. Vlastně jakékoliv tekoucí vodě nebo větší vodní ploše. Ne, tarnen na vodu nepatří, ani ti poloviční.

Znovu mu z plic vyšel hluboký povzdech. Možná nechá ty blbce, aby se vysmáli, a zítra to zkusí znovu, s čistým štítem. Ani ho nenapadalo, že by potřebné informace z ctěného pana Fysawelliho dostal mučením. Zatím ne.

 

***

Po pěkné procházce večerním městem Mortifer usoudil, že by bylo záhodno ochutnat místní pivo.

A pak to přišlo, instinkt zapracoval na výbornou a míšenec zručně uhnul špatně vedené ráně nožem na krk. Automaticky zachytil útočníkovu ruku a zkroutil ji tak, až byl dotyčný nucen pustit nůž. Pak ho aeltarnen hodil na zem a přišlápl mu hrudník, stále blokuje jeho ruku.

Fysawell.

Mortifer si odplivl a zavrčel: „Marná snaha. Ani v sebeobraně vás nezabiju, pokud jste si to nepředplatil.“

Začínalo mu být toho patetického člověka líto. Chlápek zakoulel vyvalenýma očima a o něco víc se zpotil: „Rukaaa…“

Aeltarnen protočil oči a pustil ho. Pro jistotu ještě kopl Fysawellův nůž do dostatečné vzdálenosti. „Když se bojuje, tak to bolí. Ale nejsem si jistý, nebolí náhodou umírání víc? Pořád chcete umřít?“ zeptal se ironicky chlapíka, který se posadil a vyjeveně si mnul pohmožděnou ruku a zkoumal rameno.

„Vy to nechápete,“ zasípal Fysawell a upřel na Mortifera zoufalý pohled. Topící se štěně by nemohlo vypadat srdceryvněji.

„Ne, nechápu,“ pokývl Mortifer, a pak dodal měkčím tónem: „Vysvětlete mi to.“ Opravdu mu toho člověka začínalo být líto. Nepůsobil jako někdo, kdo by zvolil Cech vrahů jako způsob sebevraždy z nešťastné lásky nebo z dluhů. Mortifer už viděl za svůj život hodně umírajících, některým ze světa pomohl on, pro jiné byl prostě náhodným svědkem smrti. Věděl, že umírání má mnoho podob a někdy se stane, že duše zemře dřív než schránka a nešťastník, spíš už jen chodící a myslící tělo, hledá jen způsob, jak odejít za ní.

Fysawell takový nebyl. Něco uvnitř něj zoufale nechtělo umřít a žadonilo o slitování a o milost. „Prosím…“ zaskučel chlap.

Mortifer sevřel rty a slabě zakroutil hlavou. Zrovna se chystal zopakovat pobídku, když chlapík vyskočil na nohy a se zděšeným výrazem upaloval ulicí pryč, ani se neohlédl.

Aeltarnen konsternovaně zatřepal hlavou. Ale co. Tak má nůž navíc. Protáhl si záda a došel pár kroků pro odkopnutou zbraň. Když to taky uslyšel:

„Tatínku…“

 

***

Pak už měl Fysawell Mortiferovu plnou pozornost. Škoda že chlap odpelášil a Morti neměl chuť za ním teď v noci běhat. Pivo byla na uklidnění nejlepší volba a v krčmě u doků se sešlo tolik divných existencí, že se mezi nimi jeden aeltarnen ztratil.

Bylo to divné. Hnusné. To, co slyšel po střetu s tím chlápkem. Mortifer nebyl mág a měl vloh ke kouzlení asi tolik, co pes k létání. Ale pes pozná husu, když ji ucítí, a stejně tak si byl aeltarnen jistý, že šlo o magii.

Upíjel zvětralé teplé pivo a přemýšlel. Fysawell byl místní hokynář, ale nevedl si moc dobře, a jak jeho dluhy narůstaly, pokoušel se změnit obchod v zastavárnu a chvíli i něco pašovat. Jeho ilegální činnost byla krátká a trapná. Dokonce ani kamarádi z mokré čtvrti ho neseznali důvěryhodným k černému obchodu a jediné, k čemu to ctěného pána dovedlo, byly další dluhy. Neměl žádné výrazné nepřátele a ti, co jim dlužil, by spíš uvítali, aby žil, pracoval a sypal. Na druhou stranu neměl ani žádné přátele. Jeho životní sestup ho o všechny obral a jestli má nějakou rodinu, tak dost daleko od města, že o nich informace Cech buď nesháněl, nebo je nepovažoval za relevantní.

Mortifer si byl v podstatě jistý tím, co se panu Fysawellovi děje, zbývalo si to jen potvrdit. Zahleděl se na nedopitou třetinu piva, do které mu právě spadla můra, napůl sežehnutá svíčkou. Povzdechnul si, odsunul pivo a vykročil do města.

 

***

Díky informacím z Cechu zhruba věděl, kde má chlapík svůj krámek. Tahle část města byla dost chudá, a tak louče, udržující světlo v ulicích, výrazně prořídly. Mortiferovi to nevadilo, jedna z mála výhod, které mu jeho tarnení polovina poskytovala, bylo vidění ve tmě. Nepříjemné bylo jen zvykat si na různé množství světla, proto čím méně loučí, tím lépe.

Cestou ke krámku vyděsil svítícíma očima několik bezdomovců, jednoho odpadlého opilce přetočil do polohy, kde by se nemusel zalknout, a vyděsil pár děcek vykrádajících nějaký sklep. Aeltarnen si vlastně noční vycházky užíval. Svým způsobem.

Fysawellův obchod byl ještě žalostnější, než si Mortifer představoval. Dveře, jedno špinavé okno se zabouchnutými okenicemi vyplněnými kůží. Parcela široká o něco málo víc než na rozpažení rukou. Domek byl sevřený z obou stran děsivě vyhlížejícími ruinami a měl ještě jedno patro, kde možná Fysawell bydlel. Kdo ví, nic tam nesvítilo.

Mortifer vystoupal po třech schůdcích ke dveřím krámku, když se mu do zátylku pustilo nepříjemné mravenčení. Zamračil se a zaváhal. Upřel zkoumavý pohled na ulici za sebou. Jako by ho někdo sledoval. Ne… v téhle tmě určitě ne. Ne člověk. Aeltarnen přimhouřil oči a nakonec si rozmyslel zabušení na dveře, a polehoučku se dotknul kliky. Povolila.

Mortifer pozvedl obočí, velmi opatrně pootevřel dveře do místnosti a hledal pohledem i sluchem náznak nějaké pasti. Ne, nevypadá to. Pak tedy dootevřel dveře a opatrně nakročil dovnitř. V ten moment se cosi spustilo. Aeltarnen instinktivně uhnul vystřelovacímu mechanismu, a kolem něj proletěla šipka a zapíchla se do stěny na druhé straně ulice, místo toho schytal zásah velkým množstvím vody, jako by po něm někdo hodil celý kýbl. Voda voněla po kadidle.

O patro výš se ozvalo zběsilé dupání, klení a pak rána, jak někdo rozrazil okenice na druhé straně útlého domku. Mortifer zavrčel nadávku a vyběhl přes vnitřek obchodu dovnitř a na dvůr. Rozkopnul dveře na dvorek právě včas, aby viděl, jak pan Fysawell skočil nemotorně z okna, dopadl na dlažbu dvorku, rozplácl se jako pytel brambor a zoufale skučel.

„Vy hovado,“ zavrčel Morti a přešel k chlapíkovi.

Fysawell, který na rozdíl od něj ve tmě neviděl téměř nic, vytřeštil oči do prázdna: „To… to jste vy?“

„Koho jste čekal?“ ucedil promočený aeltarnen, ale v tento moment to bylo skutečně myšleno jako otázka.

„Tatínku…“ ozval se z druhé ulice za obchodem tenký hlásek. Fysawell zavyl hrůzou a stavěl se na nohy, i když ho natlučené koleno zrazovalo.

Do Mortifera se zarylo silné mravenčení a na chvíli se málem nechal strhnout návalem strachu. Ne, opravdu ho nesledoval člověk. „Jdeme,“ zavelel Morti, chytl chlapa pod ramenem a po pár krocích ho donutil do běhu. Kam? Kamkoliv jinam, než je tohle „tatínku“.

Chlap sípal při každém našlápnutí na zraněnou nohu, ale míšenec mu nedovolil zpomalit, natož zastavit. Ne že by Fysawell měl něco takového v úmyslu. Když člověka pustila hrůza, zasípal: „Musíme… schovat…“

Mortifer kývl a nadhodil: „Chrám?“

„Ne… odsvěcený…“ Fysawell se sípavě nadechl. „U doků… rybářská kaple.“

Aeltarnen znovu v odpověď jen kývl a ještě zrychlil krok. Byl o hlavu menší než Fysawell, nemohl si dovolit ho nést, kdyby člověku vypověděla noha službu úplně. Ale to tu věc za nimi zajímat nebude.

 

***

„Takže, co to je?“ zeptal se aeltarnen poté, co chlapa usadil na klekátko zády k maličkému oltáříčku se svíčkou.

„Nevím,“ roztržitě rozhodil Fysawell rukama a utíral si pot z obličeje. Pohodil hlavou, a vyrazil ze sebe: „Musíte mě zabít!“

Mortifer přimhouřil oči. „Musím vás zabít, aby to zmizelo? Ne dokud mi to nevysvětlíte celé. Ostatně to jde jen po vás, mně by to vlastně mohlo být úplně jedno,“ pokusil se na chlapa trochu zatlačit.

Chlap se opět zoufale zajíkl: „Prosím!“

Aeltarnen si povzdechl: „Kterého mága jste naštval? S tím by se dalo něco dělat.“

Fysawell zakroutil hlavou, předklonil se a zabořil si hlavu do dlaní. Morti se na něj zahleděl a promnul si čelo: „Fajn, vezmu to vylučovací metodou. V tomhle městě oficiální mág není, městského mága najímají z hlavního města. Takže…?“

„Nemám s ním žádný spor!“ vyjekl Fysawell.

Aeltarnen pokrčil rameny: „Mně to jako nic nepřijde. Mohu hádat?“

Fysawell si zase schoval obličej. Jako děcko, co se snaží skrýt před trestem, napadlo Mortifera.

„Takže. Slyšel jsem, že tu má letní sídlo pan Civa Senalan. Pokud vím, je to široko daleko jediný mág, který by mohl dokázat něco takového,“ vypustil Morti do světa své závěry. Kloudné odpovědi se od Fysawella nedočkal.

„Tatínku…“ ozval se skřípavý hlásek z dálky. Muž se rozklepal a bylo až slyšet, jak mu drkotají zuby.

Morti upřel nepříliš jistý pohled na dveře kapličky. V tom maličkém prostoru se teď tísnili dva. Aeltarnen si byl téměř jistý, že ta věc jde po zoufalé trosce, co zbyla z pana Fysawella, ale nemohl by najisto odhadnout, že ho nesemele taky, pokud jí bude stát v cestě. Nějakou chvíli mlčel, ticho přerušovalo jen sípání a drkotání zubů.

„Tatínku…“ hlásek se přiblížil. Nějakým způsobem to jím muselo být přitahováno. A nebo to prostě šlo po té mokré cestičce, co za Mortiferem zůstávala. Mortifer ještě chvíli zarytě mlčel a naslouchal. Žádné kroky. Ale to nic neznamená, předtím je taky neslyšel. Z toho šimravého pocitu za krkem se mu chtělo zvracet.

„Tatínku…“ Zvuk se nepřibližoval.

„Skvěle.“ oddechl si Mortifer a zase obrátil pozornost k Fysawellovi, který byl paralyzovaný hrůzou. „Nevím, proč to říká zrovna tahle slova, ale podle toho, co jsem slyšel, jste žádné děti neměl. Hádám, že jde o kouzlo… Nebo mě vyvedete z omylu?“ Aeltarnen opřel do Fysawella pohled svých modrých očí odrážejících světlo.

Chlap seděl, třeštil pohled na dveře a drkotal zuby. Ne, odsud žádná odpověď nepřijde, tak je na čase hledat informace jinde. Aeltarnen potřásl hlavou a ještě jednou si chlapa prohlédl: „Nikam neodcházejte, udělejte si pohodlí.“ Lehce se ušklíbl: „Na snídani jsem zpátky.“

 

***

K domu, který si Civa Senalan pronajal, se Mortifer dostal lehce. Hlavní náměstí, dvoupatrová budova, nabubřele vyvěšená královská vlajka, aby pan mág ukázal, že on hraje jinou ligu. Před domem dva ozbrojenci. Mortifer odhadoval, že jich uvnitř bude víc.

Někdy se jednomu hodí být napůl tarnen, zvlášť když má jednat s pochybnými mágy. Ozbrojenci byli místní, takže když k nim Mortifer dokráčel s výrazem ´nižší rasy, jděte se vycpat´ a ohlásil, že on má s panem Senalanem smluvenou schůzku, s velmi nejistým výrazem ho šel jeden z nich ohlásit, a ještě nejistěji pustit dovnitř. Co místní vědí, co má pan královský mág za obchody a spojence.

Mortifera trochu překvapilo, že ho mág nechal pustit dovnitř tak hladce, ale co s čaroději. Jsou si sami tak jistí svou převahou. A navíc mu byl určitě vylíčen jako strašlivý, zlý, krvelačný tarnen, který jde mágovi ukrást dítě. Kdyby ovšem pan Senalan nějaké měl. Ano, určitě mu ho tak vylíčili. Pan mág si užíval teplého večera v zahradě s lahví vína a při pohledu na Mortifera, stále ještě dost promočeného a navíc o dvě hlavy menšího než ozbrojenec, který ho doprovázel, vyprskl smíchy. Aeltarnen v sobě udusil zavrčení a jen se lehce naježil.

Pozorně si mága prohlédl. Asi padesátiletý muž v domácím, ale přesto drahém oblečení, prošedivělé vlasy a tmavý, bodající pohled. Toho času velmi pobavený.

Senalan pohybem ruky odvelel ozbrojence. Stráž se pánovi uklonila a první kroky pryč byly dost pomalé, kdyby si to pán ještě rozmyslel. Přece tarnen… Nahlas se to ozbrojenec říct neodvážil, a nakonec zahradu opustil.

V té krátké chvíli ticha se Mortifer trochu uvolnil a udělal si obrázek o mágově sídle a sebevědomí. Sídlo bylo o něco méně honosné než mágův oděv. Spíš pohodlné než reprezentativní, pán sem skutečně jezdí jen na odpočinek a za zábavou. Ozbrojence má asi skutečně jen ty dva před vchodem. Aeltarnen nikoho dalšího neviděl a stráž na obchůzce by slyšel. Pak to tu je zřejmě velmi hlídané magií. Nepříjemný pocit mezi lopatkami o tom Mortifera utvrzoval.

Mágův smích přešel do jedovatého úšklebku. „Tak?“ Aeltarnen se víc narovnal. Ale mágův výraz nenaznačoval, že by ho zatím chtěl nechat mluvit.

„Co mi Cech chce?“ pozvedl mág obočí. „Dobrý vtip. Pobavil jsem se. Umíte i nějaké triky?“ Zasmál se vlastnímu vtipu a Mortifer usoudil, že už dnes večer bylo vína asi hodně, a vzal si slovo.

„Ne, ale vy jich zřejmě máte v rukávu dost,“ oslovil mága klidným hlasem, i když to v něm začínalo bublat.

Mág se uchechtl, Mortiferovu narážku vzal jako kompliment. „Ale vážně, jestli nic nebude, vypadněte,“ usoudil mág s blahosklonným úsměvem, který se zase přerodil do úšklebku.

Mortifer se nadechl: „Zřejmě se tu ve městě dobře bavíte.“ Mág mávl rukou, ale bylo znát, že Mortifer, dle jeho mínění míšený výsměch přírodě i bohům, ho začíná nudit. Tak Mortifer raději rychle pokračoval: „Ale je tu jeden vtip, který se trochu plete Cechu do cesty. Rádi bychom věděli, jestli ho máme ukončit a připravit vás, možná, o pointu, nebo jestli vám máme nechat volnou zábavu?“

Senalan se teď slabě zamračil: „Ano…? Myslíte…“

„Almus Fysawell,“ vyslovil Mortifer a pozorně pozoroval mágův výraz. Jakákoliv drobná změna by mu mohla naznačit, jestli v tom má mág opravdu prsty.

Aeltarnenovo soustředění nebylo ani potřeba, protože Senalan vyprsknul v záchvatu smíchu. Když se dosmál, ušklibnul se: „Idiot.“

Mortiferovy rysy teď trochu ztuhly: „Takže chápu dobře, vaše zábava.“

„Zábava i práce,“ nadhodil mág v dobrém rozmaru. „Idiot. Nikomu nebude chybět.“ Aeltarnen se nadechl a chvíli v něm šrotovalo. Mág očividně nechtěl dodávat žádné detaily.

„Jde o smrtící kouzlo,“ pověděl Mortifer pomalu. „Neradi bychom, aby zasáhlo někoho z našich vykonavatelů.. Nebo aby se na něj přeneslo.“

„Ne, ne.“ mávl mág rukou. „Vážím si vaší spolupráce, Cech nemusí mít obavy. Kouzlo je cílené jen na jednoho člověka. Je otravné, ale jen dokud nevykoná, co má. Nikoho jiného se nedotkne, pokud,“ teď mág zabodl do aeltarnena své pichlavé oči, „náhodou někdo z vašich toho blbce nezabije. Ale já vás varoval. Zabije – váš problém. Ten blbec je mi ukradený, zajímá mě jen výsledek.“

Mortifer jeho pohled opětoval. „Chápu. To je vše. Děkuji.“ Pak se vrah usmál tím neveselým tarnením způsobem, otočil se na patě a odkráčel. V zahradě zanechal mága, který se už vůbec nesmál, a uvažoval, že možná na těch tarnenech unášejících děti něco bude. Člověk může od tarnena slyšet slova jako prosím nebo děkuji jen jednou za život. Mágovi začalo docházet, že tahle návštěva asi vůbec nebyla o panu Fysawellovi, a jako odpověď zesílil svá ochranná kouzla. Jen ať si přijdou, živí neodejdou.

 

***

Dostat se zpět k dokům netrvalo dlouho.

„Tatínku…“

Mortifer zahnal nepříjemný pocit za krkem, proběhl ulicí a vpadl do kapličky. Fysawell tu stále byl. Teď ten přízrak i viděl. Vypadalo to jako dítě, možná dívka, a bylo to k němu zády. Stálo to ve vzdálenosti asi dvaceti stop od kapličky a nejspíš se to nemohlo přiblížit. Zajímavé, že ulice kolem byly pusté a prázdné. Buď všechny vyhnal ten neidentifikovatelný pocit hrůzy, anebo prostě vědomí, že motat se do cizích problémů se nevyplácí.

Chlap obrátil k Mortiferovi vykulený pohled na vrcholu zoufalství a aeltarnen si k němu přidřepnul. „Senalan. Něco vám dal.“ Fysawell slabě kývl, nevydržel se dívat Mortiferovi do očí a sklonil pohled k podlaze.

„Nějakou věc, které jste se dotknul, nebo kterou jste otevřel,“ pověděl míšenec.

Chlap slabě kývl, pak zakroutil hlavou a nakonec kvílivě začal vyprávět: „Já… já tohle nechtěl…“

Nadechl se a konečně z něj všechno vyšlo: „Mám krámek… zastavárnu… tam…“ mávne rukou směrem, ze kterého přišli. „A… vykupoval jsem různý věci. A prodával. A moc to nešlo. A… pak Senalan přišel, že si u mě něco schová. Pro někoho. Řek’ mi jméno, co sem neznal, Vill Maryhan. A dal mi nějaký prachy za uschování. Tak jsem to tam měl. A ten chlap nešel, docela dlouho.“

Mortifer pomalu přikývl. „Nešel a vy jste se do toho podíval.“

Fysawell přikývl. „Jo. Krabička. Řek’ jsem si, že když stejně zaplatil, tak proč bych ty prachy vracel, že si to nechám, ale zajímalo mě, co je uvnitř. Nebylo tam nic.“ Špinavou rukou si promnul oči.

Mortifer ho mlčky pozoroval a než se rozhodl narušit ticho, chlap zase pokračoval: „Věděl jsem, že je něco špatně. Bylo mi vedro a pak zase zima. Došlo mi, že to je kouzlo, ale nechtěl jsem za ním chodit.“

Upřel pohled na dveře kapličky. „Pak to přišlo. V noci. Naštěstí jsem nespal, měl jsem ňáký počty dole v krámě,“ zakroutil hlavou. „Vypadá to jako dítě, ale místo hlavy… jenom zuby.“

„Když se pak mág rozhodl se mnou mluvit, řekl, že jsem na to neměl sahat, že si to zasloužím. Že mě to sežere, že to bylo pro jeho nepřítele a už to nejde zastavit. Leda až umřu. Zabijte mě, prosím…“ zaškemrá u Mortifera o milost.

Aeltarnen na něj upírá chladný pohled. „Věděl jste, že když vás zabijí jiní, přetáhnou to na sebe. Ne.“

Fysawell se na chvíli zalkne pláčem a kývne. „Jo…“

Svým způsobem se Mortifer nemohl ubránit sympatiím. „Tak jste si vybral Cech. U vrahů vám to bylo jedno.“

Fysawell slabě přikývl, i když věděl, že tím končí jeho šance na rychlou smrt. Pak potichu dodal: „Kdybych se zabil sám… řekl mi, že se to přenese na bratra a jeho rodinu.“

Mortifer slabě kývl, nakonec dospěl k rozhodnutí. „Udělám to.“

Fysawell k němu zvedl ztrápený pohled.

„Ale jinak, než jste si přál.“

 

***

Vyběhnout ven. Bude tam ta věc ještě?

„Tatínku….“

Jistěže tam ta věc ještě byla. Mortifer zavrčel odporem, teď to viděl zepředu. Drobné dětské tělíčko a místo obličeje díra a spousta, spousta ostrých zubů. Aeltarnen získal pozornost té věci, ale po něm nešla. Nebo se nemohla přiblížit.

Morti si byl vědom, jak moc riskuje. Přískok, rychlý pohyb tesáky, oběma najednou.

Ta věc útok nečekala, hlava sebou trhla a odpadla tomu na záda. Zůstala viset na kusu kůže a zbytcích svalů. Jenže bytost stále stála na nohou.

„Běžte!“ křikl Mortifer, ale neohlížel se, neodvažoval od toho pustit pohled. Další sek přes hrudník. Pak pokus odseknout paži.

Koutkem oka zahlédl pohyb, ale chlap byl s poraněným kolenem zoufale pomalý.

Věc naslepo mávla pařáty do vzduchu. Mortifera napadlo, jak té bytosti může vadit, že nemá hlavu, když jí stejně chybí oči? Pak už neměl čas přemýšlet, rozběhl se za Fysawellem, jeden tesák schovat do pochvy, chytit chlapa pod ramenem a běžet.

Snad jim ten náskok bude stačit.

 

***

Bylo to velmi těsné. K dobru jim hrálo jen to, že kouzlo bylo vytvořené na pomalé trýznění. Věc si někde nasadila hlavu a přesouvala se krokem.

Morti a Fysawell se zastavili až u zadní zdi Senalanova sídla. Jejich zběsilý úprk musel přivolat pozornost, ale to teď bylo jedno, hráli o čas. A zrovna v ten moment se Fysawell rozhodl vykecávat.

„Určitě to bude fungovat?“ optal se Mortifera s nejistotou. Tarnen měl co dělat, aby neprotočil oči. Ale… ano, má právo o tom pochybovat.

„Bude,“ ujistil ho aeltarnen.

„Opravdu?“ třásl se Fysawellovi hlas.

Mortifer se nadechl, ohlédl se přes rameno. No, chlap neviděl ve tmě, on ano. Už se to k nim klátilo, moc času nemají. „Opravdu,“ zamračil se míšenec. Po tom všem si to ten chlap chce rozmyslet. To snad ne.

„Pak-“ načal Fysawell, ale přerušil ho příchod stráže.

„Co to tu děláte?“ zaryčel chlap nesoucí pochodeň. Vůbec se mu nelíbili dva pochybní spiklenci u zdi do zahrady. Mortifer se na chlapa ušklíbl, pak nabídl Fysawellovi ruce.

„Pak sbohem,“ dokončil muž potichu, opřel se nohou do Mortiferových složených rukou, zapřel se mu o ramena, vyskočil na zeď a udělal krok.

„Sbohem,“ odpověděl Mortifer potichu.

„Tatínku…“ zaskučelo něco zblízka.

Poslední krok Fysawellova života. Přepadl do zahrady, spolu s jeho pohybem se zablesklo a smrtící ochranné kouzlo ho rozsekalo na kusy.

Strážný se zastavil uprostřed běhu, těžko říct jestli kvůli tomu, co zbylo z Fysawella, nebo proto, že uviděl dětské tělíčko s dírou místo hlavy. Jeho žaludek to nevydržel a začal zvracet. Mortiferovi se na chvíli zastavil dech, zíral z těsné blízkosti do té zubaté díry. Měl pocit, že ho to vtahuje dovnitř, do té temnoty. On Fyssawelovi ke smrti dopomohl. Mohl se plést, přece jen není mág.

A pak to bylo pryč.

Aeltarnen zavřel oči a vydechl, až když z vnitřku zahrady zaslechl: „Tatínku…“

Pak vykročil ke zvracejícímu strážnému, poklepal mu po rameni a decentně mu vysvětlil, že on a jeho kolega tu pár hodin určitě nechtějí být. A rozhodně netouží po tom vědět, co se bude dít uvnitř.

 

***

Další den byl opravdu mnohem uspokojivější. Tolik překvapených obličejů na pobočce Cechu tu snad ještě neměli. A tentokrát cizí zvědavost Mortiferovi přinesla několik piv, pořádný oběd a zásoby jídla na pár dní.

Tahle zakázka sice byla neplacená, ale Mortifer splnil svůj limit jako vykonavatel a peníze vyřeší později. Jistý pan Vill Maryhan bude určitě velmi vděčný, až zjistí, že ho Mortifer zbavil nebezpečného nepřítele.

 

Primary Sidebar